Harry Potter Koukolik knihy


HOME KNIHY FILMY SOUNDTRACKY VIDEO FAN ZONE                

Díl 4. Ohnivý pohár

Ukázka z knihy: Harry Potter a Ohnivý pohár

Kapitola devátá
Znamení zla
Je abyste řekli matce, že jste se vsadili o peníze," zapřísahal pan Weasley Freda a George, když všichni společně pomalu scházeli po schodišti pokrytém rudým kobercem.
„Tak s tím si nedělej starosti, táti," řekl Fred se škodolibým úsměvem. „Máme s těmi penězi velké plány a nestojíme o to, aby nám je mamka zabavila."
Chvíli to vypadalo, že se jich otec zeptá, o jaké plány jde, po krátké úvaze se však očividně rozhodl, že se o to raději nebude zajímat.
Zakrátko uvázli v davu, který se valil ze stadionu zpátky do kempu. Vraceli se stejnou cestou osvětlenou lucernami, po které sem přišli. Nočním vzduchem k nim doléhal obhroublý zpěv a nad hlavami jim poletovali leprikóni, kteří hlasitě klábosili a mávali lucerničkami. Když konečně dorazili ke stanům, nikomu se nechtělo spát, a protože všude bylo dosud plno lomozu, pan Weasley nakonec souhlasil, že než půjdou na kutě, dají si ještě šálek kakaa. Za chvíli už se spokojeně bavili o právě zhlédnutém utkání. Pan Weasley se dostal do sporu s Charliem, jak že to vlastně je se strkáním, a teprve když Ginny usnula, zavadila hlavou o maličký stolek a rozlila horké kakao po celé podlaze, pan Weasley debatu o zápasu rázně ukončil s tím, že je opravdu čas zalehnout. Hermiona a Ginny odešly do vedlejšího stanu a Harry s ostatními Weasleyovými si oblékli pyžama a vylezli na palandy. Z opačného konce kempu k nim dosud doléhal mnohohlasý zpěv a podivné dunivé rány, jež se s ozvěnou vracely zas a znovu.
Ještě že nejsem ve službě," zamumlal pan Weasley rozespale. „Vůbec by mě nebavilo umravňovat teď Iry, aby těch oslav už nechali."
Harry ležel na horním lůžku nad Ronem, upíral oči na plátěnou střechu stanu, sledoval zářící lucerničky leprikónů, kteří nad nimi občas přeletěli, a v duchu si znovu promítal některé z obdivuhodných zásahů Viktora Krutna. Nejraději by už seděl na Kulovém blesku a tu Vronského fintu si vyzkoušel sám... OliverWbod jim totiž se všemi těmi pohyblivými grafy nikdy nedokázal vysvětlit, jak se to vlastně dělá... Harry viděl sám sebe v hábitu se jménem Pottervyšitým na zádech a představoval si ten úžasný pocit, jak sto tisíc diváků huláká, když po celém stadionu zazní hlas Luda Pytlouna: „Nastupuje... POTTER!"
Později mu nikdy nebylo jasné, jestli doopravdy usnul -vždyť jeho fantazírování o tom, že jednou bude létat jako Krum, se mu vážně mohlo zdát ve spánku - s jistotou věděl jen to, že pan Weasley začal zničehonic křičet.
„Vstávejte! Rone, Harry - no tak, vstaňte, ale honem!"
Harry se posadil tak prudce, až vrazil temenem do stanového plátna.
„Co se děje?" zeptal se.
Nejasně si uvědomoval, že něco je v nepořádku. Hluk venku zněl jinak než předtím: nikdo už nezpíval, zato bylo slyšet ječivé výkřiky a dupot běžících lidí.
Sjel z palandy dolů a sáhl po oblečení, ale pan Weasley, který si natáhl džínsy přes pyžamo, mu v tom zabránil: „Na to není čas, Harry - prostě popadni bundu a ven - rychle!"
Harry udělal, co mu řekl, a vyřítil se ze stanu; Ron mu byl v patách.
V záři několika ohňů, které dosud hořely, viděl, jak všichni běží do lesa a že prchají před něčím, co po louce mířilo k nim a vydávalo to podivné záblesky a zvuky, jež zněly jako výstřely. Dolehly k nim i hlasité posměšky, hlučný smích a opilý vřiskot a vzápětí vyšlehlo prudké zelené světlo, jež ozářilo vše kolem.
Po louce pomalu postupoval semknutý dav kouzelníků, kteří svorně mířili hůlkami vzhůru... Harry se na ně zadíval přimhouřenýma očima... jako by vůbec neměli obličeje... a pak si uvědomil, že mají na hlavách kápě a na tvářích masky. Vysoko nad nimi se vznášely čtyři postavy zkroucené do pitvorných tvarů a úporně se bránily. Budilo to dojem, jako by maskovaní kouzelníci na zemi byli loutkáři a lidé nad nimi loutky, ovládané neviditelnými nitkami vysílanými z kouzelných hůlek. Dvě vznášející se postavy byly ještě malé děti.
K valícímu se davu se přidávali stále další kouzelníci, smáli se a ukazovali si na ubožáky nad sebou. Jak pochodujících přibývalo, okolní stany se hroutily a padaly. Jednou dvakrát Harry zahlédl, jak někdo z průvodu zbořil svou hůlkou stan, jenž mu stál v cestě. Několik stanů začalo hořet. Vřískot nabýval na síle.
Když Harry s Ronem procházeli kolem jednoho hořícího stanu, oheň na okamžik ozářil postavy ve vzduchu a Harry jednu z nich poznal - byl to pan Roberts, správce kempu. Takže ty zbývající byly jeho žena a děti. V tu chvíli jeden kouzelník převrátil paní Robertsovou hůlkou, noční košile se jí vyhrnula a odkryla její obrovské spodní kalhotky. Zatímco se je nešťastnice všemožně snažila zakrýt, zástup dole hýkal smíchy.
„Tak tohle je hnus," zamumlal Ron a zíral na nejmenší mudlovské dítě, které se šedesát stop nad zemí začalo točit jako káča a hlava mu bezvládně klinkala ze strany na stranu. „To je ten nejhnusnější hnus..."
To už k nim doběhly i Hermiona a Ginny které si cestou natahovaly kabátky přes noční košile, a hned za nimi dorazil také pan Weasley. Zároveň se z chlapeckého stanu vynořili Bili, Charlie a Percy úplně oblečení, s vyhrnutými rukávy a s napřaženými hůlkami.
„Půjdeme pomoct těm z ministerstva!" překřikoval pan Weasley všeobecnou vřavu a také si vyhrnoval rukávy. „A vy ostatní jděte do lesa a držte se pohromadě. Přijdu si pro vás, až tady zjednáme pořádek!"
Bili, Charlie i Percy už tryskem hnali k blížícímu se davu a pan Weasley vyrazil za nimi. K hrozivému průvodu pod rodinou Robertsových se teď ze všech stran sbíhali ministerští kouzelníci a pochodující se semkli ještě těsněji.
„Pojďte!" Fred chytil Ginny za ruku, zamířil s ní k lesu a Harry, Ron, Hermiona a George vykročili za nimi. Když dorazili na okraj lesa, ohlédli se. Dav pod rodinou Robertsových se ještě víc rozrostl. Viděli, jak se jím kouzelníci z ministerstva snaží prorazit a dostat se k zakuklencům uprostřed, moc jim to ale nešlo. Očividně se báli použít jakékoli kouzlo, při kterém by Robertsovi mohli sletět na zem. Barevné lucerny, které předtím osvětlovaly cestu ke stadionu, byly už zhasnuté. Mezi stromy klopýtaly temné postavy, děti plakaly, v chladném nočním vzduchu kolem se ozývaly úzkostné výkřiky a polekané hlasy. Do Harryho každou chvíli strčil někdo, komu neviděl do tváře. Pak uslyšel, jak Ron zaječel bolestí.
„Co se stalo?" vykřikla Hermiona úzkostně a zastavila se tak prudce, až do ní Harry narazil. „Rone, kde jsi? Tohle je ale hloupé - Lumos!"
Když z její hůlky vytryskl úzký kužel světla, posvítila si na stezku. Ron ležel na zemi rozplácnutý jak žába.
„Zakopl jsem o kořen," vysvětloval rozzlobeně a vstával.
„Když má někdo takové hnáty, musí s tím počítat," protáhl za jejich zády nějaký hlas.
Harry, Ron i Hermiona se prudce otočili: jen pár kroků od nich stál Draco Malfoy, úplně sám a očividně v pohodě. Se založenýma rukama se opíral o kmen za sebou a průhledem mezi stromy sledoval, co se v kempu děje.
Ron mu sdělil, co si může - a Harry si byl stoprocentně jistý, že před matkou by se nic podobného nikdy neodvážil vyslovit.
„Dávej si pozor na jazyk, Weasley!" varoval ho Malfoy a v bledých očích mu zajiskřilo. „Neměli byste radši utíkat dál? Nechtěl bys přece, aby objevili i tuhletu, nebo snad ano?" pohodil hlavou směrem k Hermioně.
V téže chvíli k nim z kempu dolehla hromová rána, jako když vybuchne bomba, a okolní stromy na okamžik ozářil záblesk zeleného světla.
Jak to myslíš?" zeptala se Hermiona vyzývavě.
„Tamti jdou ^?o mudlech, Grangerová," vysvětlil jí Malfoy. „Chceš nám tu ve vzduchu předvést, jaké máš kalhotky? Jestli ano, tak si tu klidně zůstaň... míří totiž sem, a my se aspoň budeme mít čemu zasmát."
„Hermiona je čarodějka!" vyštěkl Harry.
Jak si přeješ, Pottere," ušklíbl se jízlivě Malfoy. Jestli si myslíš, že nepoznají mudlovskou šmejdku, klidně si zůstaňte, kde jste."
„Na jazyk si dej pozor spíš ty!" rozkřikl se Ron. Všichni, jak tu stáli, věděli, že mudlovský šmejd nebo šmejdka je krajně urážlivý výraz pro kouzelníka nebo čarodějku pocházející z mudlovské rodiny.
„Vykašli se na něj, Rone," řekla honem Hermiona, chytila ho za ruku a zabránila mu, aby se na Malfoye vrhl.
Vzadu za stromy zaburácela další rána, silnější než všechny předchozí. Několik lidí kolem zaječelo.
Malfoy se tiše uchechtl. „Polekají se dost snadno, co?" protáhl líně. „Váš taťka vám nejspíš řekl, ať se všichni jdete schovat, viďte? A co on sám - pokouší se ty mudly zachránit?"
„A kde jsou tvoji rodiče?" vzkypěla Harrymu žluč. „Tamhle na louce a s maskami na tvářích, že ano?"
Malfoy se k němu obrátil a usmíval se. „I kdyby tam třeba byli... sotva bych ti to asi vykládal, nemyslíš, Pottere?"
„Nechtě toho," ozvala se Hermiona a znechuceně sjela Malfoye pohledem. „Pojďte, ať najdeme ostatní."
„Radši tu svou chundelatou hlavu moc nevystrkuj, Grangerová," ušklíbl se Malfoy jízlivě.
„Říkám vám, pojďte," opakovala Hermiona a táhla Harryho a Rona zpátky na stezku.
„Vsadím se, oč budete chtít, že jeho táta je mezi těmi zakuklenci!" rozčiloval se Ron.
„S trochou štěstí by ho ti z ministerstva mohli chytit," řekla Hermiona s nadějí v hlasu. „To snad není možné, kam se poděli ostatní?"
Po Fredovi, Georgeovi a Ginny nebylo ani stopy, ačkoli cestou potkávali spoustu lidí, kteří se pořád ohlíželi dozadu po kempu, odkud se ozýval řev, kravál a výbuchy.
Nedaleko stezky se halasně dohadoval hlouček výrostků v pyžamech. Když zahlédli Harryho, Rona a Hermionu, jedna dívka s hustými, vlnitými vlasy se k nim otočila a vyhrkla:„Ou est Madame Maxime? Nous 1'avons perdue..."
„Ehm - cože?" užasl Ron.
„Ah..." Dívka, která je oslovila, se k nim otočila zády, a když se vzdalovali, zaslechli ještě zřetelně, jak říká: „Les Bradavises."
„Krásnohůlky," zamumlala Hermiona.
„Prosím?" zeptal se Harry.
„Určitě chodí do Krásnohůlek," řekla Hermiona. „Víš přece... na Akademii čar a kouzel v Krásnohůlkách... četla jsem o ní v Hodnocení výuky čar a kouzel v Evropě."
„Ach tak... ano, ovšem," přisvědčil Harry.
„Takhle daleko Fred a George určitě nedošli," řekl Ron, vytáhl hůlku, posvítil si s ní jako předtím Hermiona a rozhlížel se po stezce. Také Harry zalovil v kapsách bundy po své hůlce - ale nebyla tam. Jediné, co nahmatal, byl všechnohled.
„To snad není možné... Ztratil jsem hůlku!"
„To nemyslíš vážně?!"
Ron s Hermionou zvedli své hůlky tak vysoko, až úzké kužele světla, které z nich vycházely, ozařovaly o dost větší okruh než předtím. Harry se rozhlížel na všechny strany, ale svou hůlku nikde neviděl.
„Třeba ji máš ve stanu," mínil Ron.
„Možná ti vypadla z kapsy, když jsme utíkali?" nadhodila Hermiona ustaraně.
„To je možné," přisvědčil Harry, „snad ano.
V kouzelnickém světě byl zvyklý nosit hůlku neustále s sebou, a když zjistil, že ji právě v takové nebezpečné chvíli nemá, připadal si velmi zranitelný.
Vtom za nimi něco zašustilo, až všichni tři polekaně nadskočili. Z křovisek pár kroků od nich se prodírala domácí skřítka Winky. Pohybovala se prapodivně - jako by ji to stálo největší úsilí a někdo neviditelný se ji pokoušel zadržet.
Jsou tady zlí černokněžníci!" zakvílela zděšeně, sklonila se a urputně se snažila utíkat dál. „Zvedají lidi do vzduchu, vysoko! Winky jim půjde z cesty, a hodně rychle!"
Zmizela mezi stromy na protější straně stezky a přitom supěla a pištěla, jak zápasila s neviditelnou silou, která jí v tom bránila.
„Co to s ní je?" divil se Ron a zpytavě se za ní ohlédl. „Proč neutíká normálně? Copak to nedokáže?"
„Určitě nepožádala o dovolení, aby se směla schovat," poznamenal Harry. Vzpomněl si na Dobbyho: pokaždé, když se pokoušel udělat něco, co by se Malfoyovým nezamlouvalo, musel se sám zbít.
„Řeknu vám, že s domácími skřítky se zacházíopravdu hrozně!" prohlásila Hermiona pobouřeně. „Jako kdyby byli úplní otroci! Předtím ji ten pan Skrk přinutil, aby na stadionu vystoupila až do té nejvyšší lóže, i když má z výšek hrůzu, a očaroval ji tak, že nedokáže pořádně utíkat, když někdo kolem boří stany! Proč s tím nikdo nic neudělá?"
„Protože skřítkům to tak vyhovuje, copak to nechápeš?" namítl Ron. „Slyšela jsi, co malá Winky říkala na stadionu: Domácí skřítkové nejsou od toho, aby si užívali legrace... Ji totiž těší, když jí někdo od rána do večera poroučí..."
„Právě takoví, jako jsi ty, Rone," rozdurdila se Hermiona, „udržují při životě prohnilé a nespravedlivé pořádky jen proto, že jsou příliš líní, než aby..."
Ozvěnou se z okraje lesa několikrát do všech stran odrazila další rána jako hrom..
„Pojďme radši dál, co říkáte?" navrhl Ron a Harry si povšiml, jak nervózně se přitom podíval na Hermionu. Možná že to, co říkal Malfoy, je pravda, a Hermione skutečně hrozí větší nebezpečí než jim. A tak znovu vyrazili. Harry si ještě prohledával kapsy, i když věděl, že tam hůlku nemá.
Šli po temné stezce stále hlouběji do lesa a rozhlíželi se po Fredovi, Georgeovi a Ginny. Minuli hlouček skřetů, kteří se kdákavě chechtali nad pytlem zlata (bezpochyby to byla výhra v sázkách na výsledek zápasu) a pozdvižení v kempu si vůbec nepřipouštěli. O něco dál je stezka přivedla do oparu stříbrného světla, a když se podívali mezi stromy, uviděli na mýtině tři vysoké spanilé víly obklopené mladými kouzelníky, kteří se strašně hlasitě vychloubali.
„Beru takových sto váčků galeonů ročně," vykřikoval jeden z nich. Jsem zabíječem draků ve službách výboru pro likvidaci nebezpečných tvorů."
„To tedy nejsi!" zaječel jeho přítel. „Vždyť myješ nádobí u Děravého kotle... Zato/a jsem lovec upírů. Dodneška jsem jich zabil asi devadesát.
Do toho mu skočil třetí mladý kouzelník, který měl v obličeji tolik uhru, že byly vidět i v nejasné, stříbrné záři vfl. „To já se brzo stanu nejmladším ministrem kouzel v dějinách, to si pište."
Harry vyprskl smíchy, protože uhrovatého kouzelníka poznal: jmenoval se Stan Silnička a ve skutečnosti byl řidičem třípodlažního záchranného autobusu.
Otočil se, aby to řekl Ronovi, ten však měl ve tváři podivně prázdný výraz a v příštím okamžiku zařval: „Říkal jsem vám už, že jsem vynalezl koště, které doletí až na Jupiter?"
„Co to do něj vjelo?" vyjekla Hermiona a pak ho s Harrym popadli pevně za ruce, otočili ho a odvedli z mýtiny. Když hlasy vil a jejich obdivovatelů konečně zanikly, ocitli se přesně uprostřed lesa. Vypadalo to, že jsou v něm úplně sami, všude panovalo ticho.
Harry se rozhlédl kolem dokola. „Myslím, že tady můžeme prostě počkat. Každého uslyšíme na míli předem."
Sotva to dořekl, vynořil se za stromem přímo před nimi Ludo Pytloun.
Dokonce i v mdlém světle hůlek Harry viděl, jak velice se změnil. Už to nebyl ten rozjařený a růžolící kouzelník a vůbec se nepohyboval svižně. V obličeji byl mrtvolně bledý a vypadal uštvaně.
„Kdo jste?" mžoural na ně a snažil se rozpoznat jejich tváře. „Co tu děláte takhle sami?" Harry, Ron a Hermiona na sebe užasle pohlédli. „Totiž - v kempu došlo k nějakým nepokojům," vysvětloval Ron.
Pytloun na něj vytřeštil oči: „Cože?"
„Dole v kempu - nějací čarodějové se tam zmocnili jedné rodiny mudlů..."
„Aby je čert vzal!" zaklel hlasitě. Rázem vypadal, že je skoro šílený strachy, a bez jediného slova se s tichým plesknutím přemístil.
„Ne že by pan Pytloun měl věci zrovna pod kontrolou, co říkáte?" zamračila se Hermiona.
„Ale odrážeč byl výborný, to se musí nechat," řekl Ron, odvedl je ze stezky na malou mýtinu a tam se usadil na trs suché trávy pod stromem. „Když hrál za Wimbournské vosy, vyhrály ligu třikrát za sebou."
Vytáhl z kapsy malou figurku Viktora Kruma, postavil ji na zem a chvíli se díval, jak popochází sem tam. Figurka měla stejně jako živý Krum poněkud kachní chůzi a kulatá záda, a na ploských chodidlech ani zdaleka nepůsobila tak úžasně jako na koštěti. Harry se zaposlouchal, jestli je z kempu ještě něco slyšet, ale všude bylo ticho: možná už to pozdvižení skončilo.
„Doufám, že se těm třem nic nestalo," ozvala se Hermiona po chvíli.
„Určitě ne," mínil Ron.
„Představ si, že by váš taťka chytil Luciuse Malfoye," řekl Harry, přisedl si k němu a sledoval maličkou figurku Viktora Kruma, jak se prodírá spadaným listím. „Přece už tolikrát říkal, že by proti němu rád něco našel."
„To by se náš milý Draco přestal tak hloupě culit," přisvědčil Ron.
Jenže co ti chudáci mudlové," řekla Hermiona nervózně. „Co když je nedokážou dostat dolů?"
„Ale dokážou," uklidňoval ji Ron. „Nějak si už poradí."
„Stejně je od nich šílené něco takového provádět, když tu dnes večer je celé ministerstvo kouzel!" řekla Hermiona. Jak vůbec můžou doufat, že jim to projde? Myslíte, že se opili, nebo prostě jenom -"
Náhle však zmlkla a zadívala se přes rameno. Harry a Ron se také rychle ohlédli. Znělo to, jako by někdo vrávoral k mýtině, na které seděli. Čekali a naslouchali potácivým krokům za temnými stromy. Pak se kroky znenadání zastavily.
„Haló?" křikl Harry.
Žádná odpověď. Vstal a podíval se za strom. Byla však příliš velká tma, než aby viděl dál než na několik kroků. Přesto cítil, že právě tam, kam už nedohlédl, někdo stojí.
„Kdo je tam?" zeptal se.
Vtom protrhl ticho hlas, jenž se lišil ode všech, které do té chvíle v lese slyšeli. Nebyl to výkřik strachu; spíš to znělo jako kouzelné zaklínadlo.
„MORSMORDRE!"
Z temnoty, do níž se Harry snažil proniknout pohledem, vyrazilo cosi obrovského, zeleného a třpytivého, vzneslo se to nad koruny stromů a stoupalo výš a výš k obloze.
„Co tohle -?" vyjekl Ron, zprudka se postavil a upřeně tu vznášející se věc pozoroval.
Maličký zlomek vteřiny si Harry myslel, že jde o další živý obraz leprikónů. Pak si uvědomil, že je to obrovská lebka složená z něčeho, co vypadalo jako smaragdové hvězdy, které místo jazyka vyčníval z úst veliký had. Dívali se, jak lebka stoupá v závoji zelenavého kouře výš a výš a září na černé obloze tak oslnivě, jako by to bylo nové souhvězdí.
Vtom celý les kolem propukl v jekot a vřískot. Harry nechápal proč, jedinou příčinou však mohlo být právě to náhlé zjevení lebky, která už vystoupala dost vysoko, aby ozářila celý les jako nějaká hrůzná neonová reklama. Pátral očima ve tmě, aby našel toho, kdo lebku vykouzlil, ale nikoho nespatřil.
Je tu někdo?" zvolal znovu.
„Harry, pojď, honem poběž!" Hermiona ho držela za bundu a snažila se ho odtáhnout.
„Co se děje?" zeptal se a užasle zíral na její zděšený obličej, bílý jako stěna.
„To je Znamení zla, Harry!" zaúpěla Hermiona a vší silou ho táhla pryč. „Znamení Tyvíškoho!"
„Voldemortovo -"
„Harry, tak už pojď!"
Harry se otočil - Ron ještě honem zvedl svého maličkého Kruma - a pak se všichni tři rozběhli přes mýtinu. Udělali však sotva pár chvatných kroků, když ze všech stran zazněly pleskave zvuky a ohlásily přílet dvaceti kouzelníků, kteří je obklíčili.
Harry se prudce otočil a ve zlomku vteřiny zjistil to nejdůležitější: všichni kouzelníci měli v rukou hůlky a mířili jimi přímo na něj, na Rona a na Hermionu. Nepřemýšlel už o ničem, zařval jen „K ZEMI!", popadl oba kamarády a strhl je dolů.
„MDLOBY NA VÁS!" zahřmělo dvacet hlasů, všude kolem vyšlehly oslňující záblesky a Harry cítil, že má najednou rozcuchané vlasy, jako kdyby se po mýtině přehnal prudký vítr. Opatrně zvedl hlavu a spatřil paprsky ohnivě rudého světla, které tryskaly z hůlek kouzelníků, přeletovaly jim nad hlavami, křižovaly se, odrážely od stromů a vracely se do tmy -
„Přestaňte!" ozval se známý hlas. „PŘESTAŇTE S TÍM! Mám tam syna!"
V tu chvíli Harrymu přestal vítr čuchat vlasy. Zdvihl hlavu o trochu výš. Kouzelník, který stál před ním, sklonil svou hůlku. Harry se převalil a spatřil pana Weasleyho, jak se dlouhými kroky blíží k nim a tváří se zděšeně.
„Rone - Harry -" ptal se roztřeseně. „Hermiono - jste v pořádku?"
„Uhni z cesty, Arture," řekl chladný, odměřený hlas.
Byl to pan Skrk. On a další kouzelníci z ministerstva je teď úplně obstoupili. Harry se jim postavil tváří v tvář. Z očí pana Skrka sršely blesky. „Kdo z vás to udělal?" vyštěkl a probodával jednoho po druhém očima. „Kdo z vás vykouzlil Znamení zla?"
„My jsme to nebyli!" řekl Harry a posunkem ukázal k obrovské lebce.
„My jsme nic neprovedli!" ohradil se Ron, mnul si loket a pohoršené zíral na otce. „Proč jste nás takhle přepadli?"
„Nelžete, mladý muži!" rozkřikl se pan Skrk. Ještě stále mířil hůlkou přímo na Rona a oči mu vylézaly z důlků. Vypadal napůl šíleně. „Přistihli jsme vás na místě činu!"
„Bárty," domlouvala mu šeptem čarodějka v dlouhém vlněném županu, „vždyť jsou to ještě děti, ty by přece nedokázaly -"
„Poslechněte, vy tři, odkud se to Znamení vynořilo?" zeptal se pan Weasley pohotově.
„Tamhle odtud," odpověděla Hermiona roztřeseně a ukázala jim směr, „tam za těmi stromy někdo stál a křičel... znělo to jako nějaké zaklínadlo -"
„Takže stáli tamhle, říkáte?" zeptal se pan Skrk a upřel vypoulené oči na Hermionu; v jeho tváři se zračila nedůvěra. „A pronesli nějaké zaklínadlo? Zdá se, že moc dobře víte, jak se Znamení přivolává, slečinko -"
S výjimkou pana Skrka však zřejmě nikdo z ministerských kouzelníků nebyl sebemíň ochoten uvěřit, že by tu lebku vykouzlili Harry, Ron nebo Hermiona. Ti naopak po jejích slovech znovu zvedli hůlky, namířili je směrem, kterým ukazovala, a snažili se proniknout mezi temné stromy pohledem.
„Přišli jsme pozdě," zavrtěla hlavou čarodějka ve vlněném županu. „Určitě se už stačili přemístit."
„Myslím, že ne," mínil kouzelník s ježatou hnědou bradkou. Byl to Amos Diggory Cedrikův otec. „Naše omračovací paprsky mířily právě tam... existuje naděje, že jsme je zasáhli..."
„Opatrně, Amosi!" vykřiklo hned několik kouzelníků varovně, když se pan Diggory napřímil, zvedl hůlku, přešel přes mýtinu a ztratil se ve tmě. Hermiona se dívala, jak zmizel, a zakrývala si rukama ústa.
Několik vteřin poté už ho slyšeli, jak křičí.
Je to tak! Dostali jsme je! Někdo tady leží! Je v bezvědomí! Je to - ale to není možné - hrom do toho. „Našel jsi někoho?" křikl pan Skrk, jako když tomu vůbec nevěří. „A koho? Kdo je to?"
Slyšeli praskám větviček, šustění listí a potom těžké kroky - to se pan Diggory znovu vynořil mezi stromy. V náručí nesl maličkou, bezvládnou postavu. Ubrousek, jakým se přikrývá čajník, už Harry viděl a okamžitě ho poznal. Byla to Winky.
Pan Skrk nehnul brvou a nepromluvil ani slovo, když mu pan Diggory složil k nohám jeho vlastní skřítku. Ostatní kouzelníci z ministerstva na něj teď upřeně zírali. Několik vteřin stál jako přimrazený, a jak se díval na Winky, oči v mrtvolně bledém obličeji mu žhnuly. Nakonec se přece jen vzpamatoval.
„To - není - možné," vypravil ze sebe s námahou. „Přece ne -"
Kvapně obešel pana Diggoryho a dlouhými kroky zamířil k místu, kde Amos skřítku Winky našel.
„To je zbytečné,pane Skřku," křikl za ním pan Diggory. „Nikdo jiný tam není."
Pan Skrk však zřejmě nebyl ochoten uvěřit mu jen tak. Slyšeli jeho kroky mezi stromy a šustění listí, když rozhrnoval křoví a usilovně hledal.
Jsem z toho trochu rozpačitý," řekl zachmuřeně pan Diggory a díval se na bezvědomou Winky. „Domácí skřítka Bartyho Skrka... abych pravdu řekl..."
„Počkej, Amosi," ozval se rozvážně pan Weasley, „přece si vážně nemyslíš, že to mohla udělat skřítka? Znamení zla dokáže přivolat jediné kouzelník. Musí k tomu mít hůlku."
„To jistě," řekl pan Diggory, „Winky ji totiž měla."
„Cože?"ztuhl pan Weasley.
„Podívej se sám," pan Diggory zvedl kouzelnickou hůlku a ukázal ji panu Weasleymu. „Držela ji v ruce. Takže pro začátek bychom tu měli přestupek proti článku tři Zákona o používání hůlek: Žádné stvoření, jež není lidského původu, nesmí u sebe mít ani používat hůlku."
Právě v tu chvíli se ozval další pleskavý zvuk a přímo vedle pana Weasleyho se přemístil Ludo Pytloun. Sotva popadal dech a tvářil se zmateně. Otočil se kolem dokola a vyjeveně zíral na smaragdově zelenou lebku.
„To je přece Znamení zla!" zasupěl a málem šlápl na Winky, když se tázavě otáčel ke svým kolegům. „Kdo to udělal? Chytili jste ho? Bárty! Co se to tu děje?"
Pan Skrk se vrátil s prázdnýma rukama. Obličej měl bílý jako duch, a ruce i knírek, připomínající kartáček na zuby, mu nervózně škubaly.
„Kde jsi byl celou dobu, Bárty?" zeptal se Pytloun. „Proč jsi nepřišel na zápas? Ta tvoje skřítka ti přece držela místo... U všech chrličů!" Teprve teď si všiml Winky, která mu ležela u nohou. „Co se jí proboha stalo?"
„Měl jsem spoustu práce, Ludo," řekl pan Skrk; stále ze sebe soukal každé slovo a sotva přitom pohyboval rty. „A moji skřítku tu omráčili."
„Omráčili? Chceš říct, že to udělal někdo z vás? Ale proč -"
V kulatém, lesklém obličeji mu najednou svitlo: podíval se nahoru na lebku, pak dolů na Winky a nakonec na pana Skrka.
„ To snad ne!" namítl. „Že by Winky vykouzlila Znamení zla? To by přece nedokázala! A napřed by musela mít hůlku!"
„Tu právě měla," vysvětlil mu pan Diggory. „Když jsem ji našel, držela ji v ruce. Pokud s tím souhlasíte, pane Skřku, myslím, že bychom si měli poslechnout, co nám o tom řekne sama."
Pan Skrk nedal najevo, že by ho slyšel, pan Diggory si však jeho mlčení vyložil jako souhlas. Zvedl proto hůlku, namířil s ní na Winky a pronesl: „Enervate!"
Winky se chabě pohnula. Otevřela velké hnědé oči a několikrát obluzeně zamrkala. Potom se roztřeseně posadila, obklopená mlčícími kouzelníky, kteří z ní nespouštěli oči. Spatřila před sebou nohy pana Diggoryho a pomalu, bázlivě mu pohlédla do tváře; pak ještě pomaleji zdvihla oči a podívala se na oblohu. Harry viděl vznášející se lebku, jak se jí hned dvakrát odráží v obrovských skelnatých očích. Winky zalapala po dechu, divoce se rozhlédla po mýtině plné kouzelníků a zděšeně se rozvzlykala.
„Skřítko!" prohlásil pan Diggory přísně. „Víš, kdo já jsem? Jsem pracovník oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory!"
Winky se začala pohupovat dozadu a dopředu a přerušovaně oddechovala. Harrymu připadala úplně jako Dobby ve chvílích, kdy se choval proti vůli svých pánů a sám se toho děsil.
Jak vidíš, skřítko, někdo tu před chvílí vykouzlil Znamení zla," řekl pan Diggory. „A tebe jsme našli krátce nato, přímo pod ním! Buď tak laskavá a vysvětli nám to!"
Já - já to neudělala, pane!" vyjekla Winky. Já bych ani nevěděla jak, pane!"
„Ale našli tě s hůlkou v ruce!" vyjel na ni pan Diggory a zamával jí hůlkou před očima. Ve chvíli, kdy na hůlku dopadlo zelené světlo z lebky nahoře, jež ozařovalo celou mýtinu, ji Harry poznal.
„Počkejte - ta je moje!" ozval se.
Rázem se zraky všech kouzelníků na mýtině upřely na něj.
Jak prosím?" zeptal se Cedrikův otec nevěřícně.
„To je má hůlka!" řekl Harry. „Někde mi vypadla!"
„Vypadla ti?" opakoval pan Diggory užasle. „To má být přiznání? Vykouzlil jsi Znamení zla a pak jsi ji zahodil?"
„Amosi, nezapomínej, s kým mluvíš!" řekl pan Weasley pobouřeně. „Ty si vážně myslíš, že zrovna Harry Potter by vykouzlil Znamení zla?"
„Ehm - ovšemže ne," zamumlal pan Diggory. „Promiň - nejspíš jsem se dal strhnout.
„Ostatně tamhle mi určitě nevypadla," pokračoval Harry a ukázal mezi stromy pod lebkou. „Zjistil jsem, že ji nemám, hned jak jsme přišli do lesa."
„Dobrá tedy," řekl pan Diggory a jeho pohled ztvrdl, když znovu pohlédl na Winky, jež se mu choulila u nohou. „A tys ji našla, skřítko, že? Sebrala jsi ji a řekla sis, že si s ní užiješ trochu legrace, viď?"
Já s ní nedělala žádná kouzla, pane!" zaječela Winky a podél baňatého, rozplesklého nosu se jí řinuly slzy. Já jsem... Já... Já ji jen sebrala, pane! Já to Znamení zla neudělala, pane, já bych ani nevěděla jak!"
„Ona to neudělala!" ozvala se Hermiona. Vypaďala velice nervózně, když se rozhodla vyslovit svůj názor přeď všemi těmi kouzelníky z ministerstva, ale na oďhoďlání jí to neubralo. „Winky má slabý, pisklavý hlásek, a ten hlas, který jsme slyšeli říct to zaklínadlo, byl mnohem hlubší!" Obrátila se k Harrymu a Ronovi, jako by se ďovolávala jejich svědectví. „Že ten hlas vůbec nezněl jako hlásek Winky?"
„To tedy nezněl," pokýval hlavou Harry. „Určitě nezněl jako hlas domácího skřítka."
„To určitě ne, byl to liďský hlas," poďpořil ho Ron.
„To se brzy dozvíme," zavrčel pan Diggory, na kterého jejich tvrzení zřejmě nijak nezapůsobila. Je totiž docela jednoduché zjistit, jaké kouzlo hůlka dělala naposled, skřítko. To jsi nevěděla, co?"
Winky se zachvěla, zděšeně zavrtěla hlavou a uši jí hlasitě pleskaly, když se pan Diggory znovu chopil hůlky a zvedl ji tak, aby se špičkou ďotýkala té, kterou u skřítky nalezli.
„Prior incantato!" zahřměl pan Diggory.
Harry slyšel, jak Hermiona zděšeně vyjekla, když se ve vzduchu, kde se hůlky dotýkaly, náhle objevila obrovitá lebka s hadím jazykem. Byl to však jen oďraz zelené lebky vysoko nad jejich hlavami a vypaďal, jako by byl z hustého šeďého kouře: pouhý stín půvoďního kouzla.
„Deletriusf"vykřikl pan Diggory, a stínová lebka zmizela v obláčku kouře.
„A máme to," pronesl dále s jakousi krutou vítězoslávou a hleděl přitom na Winky, jež se mu pořád křečovitě zmítala u nohou.
Já to neudělala!" vřeštěla a zděšeně koulela očima. Já ne, já ne, já nevěděla jak! Já dobrá skřítka, pane, já nepoužívám hůlky, já nevím jak!"
„Přistihli jsme tě přímo při činu, skřítko!" obořil se na ni pan Diggory. „Přistihli jsme tě s hůlkou, která to vše způsobila!"
„Amosi," ozval se pan Weasley hlasitě, „uvažuj přece... jen velice málo kouzelníků ví, jak to kouzlo provést... kde by se mu mohla naučit?"
„Možná chce Amos naznačit," řekl pan Skrk s chlaďným hněvem v každé slabice, „že běžně učím své služebníky, jak se vyvolává Znamení zla."
Po jeho slovech zavládlo na mýtině trapné ticho.
Amos Diggory se zatvářil zďěšeně: „To ne, pane Skřku... nic takového..."
„Mnoho nechybělo, abyste tu obvinil hned dva lidi, u nichž se nejmíňdá předpokláďat, že by Znamení vykouzlili!" vyštěkl pan Skrk. „Harryho Pottera - a mě! Životní příběh toho chlapce snad znáte, Amosi?"
„Samozřejmě... ten přece zná každý..." zamumlal pan Diggory a tvářil se nanejvýš rozpačitě.
„Doufám, že si stejně dobře pamatujete, kolikrát už jsem za ta dlouhá léta, co na ministerstvu pracuji, prokázal, že hluboce opovrhuji černou magií a všemi, kdo ji používají?" křičel pan Skrk a oči mu div nevylezly z důlků.
„Pane Skřku... nikdy jsem ani slovem nenaznačil, že byste s tím měl něco společného!" zamumlal Amos Diggory, který teď pod ježatou hnědou bradkou zrudl.
„Pokud obviňujete mou skřítku, obviňujete i mě, Diggory!" vykřikl pan Skrk. „Kde jinde by se mohla naučit, jak Znamení vyvolat?"
„Co já vím - mohla to objevit bůhvíkde -"
„Naprosto správně, Amosi," řekl pan Weasley, „mohla to objevit bůhvíkde... Winky?" otočil se vlídně ke skřítce. Ta sebou však cukla, jako kdyby na ni křičel také. „Pověz nám přesně, kde jsi našla Harryho hůlku."
Winky žmoulala lem svého ubrousku na čajník tak úporně, že se jí třepil v prstech.
Jájá ji našla... já ji našla tamhle, pane..." zašeptala, „tamhle ... mezi stromy, pane..."
„Už chápeš, Amosi?" řekl pan Weasley. „Ten, kdo vykouzlil Znamení zla, ať už to byl kdokoli, se nejspíš ze všeho hned potom přemístil jinam a Harryho hůlku tam nechal ležet. Byl natolik mazaný, že nepoužil svou vlastní hůlku, poněvadž by se tím prozradil. A tady Winky měla tu smůlu, že na ni jen chvilku nato narazila a sebrala ji."
„To ovšem znamená, že byla jen několik kroků od skutečného viníka!" prohlásil pan Diggory netrpělivě. „Řekni nám, skřítko, zahlédla jsi někoho?"
Winky se začala třást ještě víc než předtím a obrovskýma očima těkala od pana Diggoryho k Ludoví Pytlounovi a potom k panu Skrkovi.
Pak naprázdno polkla a řekla: ,Já neviděla nikoho, pane... vůbec nikoho..."
„Amosi," řekl pan Skrk úsečně, „plně si uvědomuji, že za normálních okolností byste si Winky chtěl odvést k výslechu do vašeho oddělení. Přesto bych vás rád požádal, abych to s ní mohl vyřídit sám."
Na panu Diggorym bylo vidět, že tím nápadem není ani trochu nadšen, Harrymu však bylo jasné, že pan Skrk zastává na ministerstvu příliš důležité místo, než aby se odvážil jeho návrh zamítnout.
„Můžete se spolehnout, že ji potrestám," dodal pan Skrk chladně.
„Pa-pane," koktala Winky a vzhlížela na pana Skrka s očima plnýma slz, „pa-pane, p-prosím, prosím -"
Pan Skrk se na ni také upřeně zahleděl; rysy mu ztvrdly a každou vrásku v obličeji měl o dost hlubší. V jeho očích nebylo ani trochu slitování. „Winky se dnes večer zachovala způsobem, jaký bych od ní nikdy nečekal," pronesl pomalu. „Nakázal jsem jí, aby zůstala ve stanu. Nakázal jsem jí, aby tam zůstala, po tu dobu, kdy budu venku zjednávat pořádek. Vidím, že mě neposlechla, takže dostane něco na sebe."
„To ne!" zakvílela Winky a vrhla se mu k nohám. „To ne, pane, to ne, ne něco na sebe!"
Harry věděl, že jediný způsob, jak propustit domácího skřítka, je darovat mu něco z vlastního oblečení. Když viděl, jak Winky křečovitě svírá svůj ubrousek na čajník a panu Skrkovi vzlyká u nohou, přišlo mu jí upřímně líto.
Jenomže Winky byla vystrašená!" vybuchla Hermiona a probodla pana Skrka zlobným pohledem. „Vaše skřítka se bojí výšky, a ti zakuklení kouzelníci drželi ty lidi ve vzduchu nad sebou! Nemůžete jí vyčítat, že před nimi chtěla utéct!"
Pan Skrk ustoupil o krok dozadu a Winky už na něho nedosáhla. Díval se na ni jako na něco zkaženého a odporného, co by mu mohlo ušpinit naleštěné boty.
„Domácí skřítku, která mě neposlouchá, jednoduše nemohu potřebovat," pronesl ledově a díval se přitom na Hermionu. „Nemohu potřebovat služebnou, která zapomíná, čím je povinována svému pánovi a jeho pověsti."
Winky plakala tak zoufale, až její vzlyky naplnily celou mýtinu.
Na chvíli zavládlo rozpačité ticho, které ukončil pan Weasley, když rozšafně navrhl: „Ehm... myslím, že ty tři odvedu zpátky do stanu, pokud proti tomu nikdo nic nemáte. Amosi, ta hůlka už nám prozradila vše, co mohla - kdybys byl tak laskav a zas ji Harrymu vrátil -"
Pan Diggory mu ji podal a Harry si ji zastrčil do kapsy.
„Tak pojďte, vy tři," vybídl je pan Weasley klidně. Hermiona jako by se však nechtěla pohnout z místa - nemohla odtrhnout oči od vzlykající skřítky. „Hermiono!" vybídl ji pan Weasley důrazněji. Otočila se tedy a spolu s Harrym a Ronem odcházela z mýtiny.
„Co se teď s Winky stane?" zeptala se, jakmile měli mýtinu za sebou.
„To nevím," přiznal pan Weasley.
„Nechápu, jak se k ní mohou takhle chovat!" řekla Hermiona rozzlobeně. „Pan Diggory jí celou dobu neřekl jinak než skřítka... a co teprve pan Skrk! Ví dobře, že to neudělala, a stejně ji vyhodí! Je mu úplně jedno, jestli byla vyděšená nebo jestli byla rozrušená - jako by to ani nebylo lidské stvoření!"
„Ale vždyť není," namítl Ron.
Hermiona se k němu otočila: „To ještě neznamená, že nemá cit, Rone, a je to nechutné, jak -"
Já s tebou souhlasím, Hermiono," řekl pan Weasley pohotově a kýval na ni, aby si pospíšila. „Teď ale není vhoďná chvíle, abychom debatovali o právech domácích skřítků. Chci, abychom se vrátili do stanu co nejdřív. Kde zůstali ostatní?"
„V té tmě jsme je ztratili," řekl Ron. „Táti, proč se kvůli té lebce všichni tak vyděsili?"
„Až se vrátíme do stanu, všechno vám vysvětlím," řekl pan Weasley nervózně.
Když však došli na kraj lesa, narazili na nečekanou překážku.
Shromáždil se tam početný dav čarodějek a kouzelníků, kteří se vesměs tvářili polekaně, a když uviděli pana Weasleyho, nemálo se jich k němu vrhlo. „Co se to tam děje?"
„Kdo to vykouzlil Znamení?"
„Arture, řekni - není to on sám?"
„Samozřejmě že to není on," řekl pan Weasley netrpělivě. „Nevíme, kdo to udělal - vypadá to, že se hned někam přemístili^teď mě prosím omluvte, rád bych si šel lehnout."
Provedl Harryho, Rona i Hermionu zástupem a zamířili do kempu. Všude už zavládl klid a po zakuklených kouzelnících nebylo ani stopy, jen několik zničených stanů ještě doutnalo.
Z chlapeckého stanu vystrčil hlavu Charlie.
„Co se děje, táti?" křikl do tmy. „Fred, George a Ginny se v pořádku vrátili, ale ostatní -"
„Ti přišli se mnou," řekl pan Weasley, shýbl se a vlezl do stanu. Harry, Ron a Hermiona ho následovali.
Bili seděl u malého kuchyňského stolku a tiskl si prostěradlo k paži, která mu dosud krvácela. Charlie měl roztrženou košili a Percy rozbitý nos. Fredovi, Georgeovi ani Ginny se zřejmě nic nestalo, ale vypadali vyděšeně.
„Chytili jste je, táti?" zeptal se Bili ostře. „Toho, kdo vykouzlil Znamení zla?"
„Ne," zavrtěl hlavou pan Weasley. „Našli jsme skřítku Bartyho Skrka s Harryho hůlkou v ruce, ale v tom, kdo Znamení opravdu vyvolal, nejsme o nic moudřejší."
„Cože?" vyhrkli svorně Bili, Charlie i Percy.
„S Harryho hůlkou?" zeptal se Fred.
„Skřítku pana Skrka?" do Percyho jako když uhodí blesk.
S jistým přispěním Harryho, Rona a Hermiony pan Weasley všem vylíčil, co se v lese stalo. Když Percy vyslechl historku s Winky, pobouřeně se nafoukl.
„Pan Skrk udělal dobře, když se takové skřítky zbavil!" mínil. „To přece nejde, aby utekla pryč, když jí výslovně řekl, že nesmí... aby ho přivedla do rozpaků přede všemi z ministerstva... A jak by to vypadalo, kdyby ji předvolali na oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory -"
„Ale vždyť ona nic neudělala - prostě jen byla v nesprávnou chvíli na nesprávném místě!" vyjela na něj Hermiona, až to Percyho zarazilo. Hermiona s ním vždycky vycházela docela dobře - po pravdě řečeno lip než všichni ostatní.
„Hermiono, kouzelník v postavení pana Skrka prostě nemůže mít domácí skřítku, která začne řádit jako posedlá, když se jí dostane do ruky hůlka!" prohlásil nabubřele Percy, který se už zase vzpamatoval.
„Winky přece vůbec neřádila!" rozkřikla se Hermiona. Jenom tu hůlku sebrala ze země!"
„Heleďte, můžete mi někdo konečně vysvětlit, co znamená ta lebka?" zeptal se Ron netrpělivě. „Vždyť nikomu nic neudělala. .. proč je kvůli ní takový poprask?"
„Už jsem ti říkala, že je to symbol Ty-víš-koho, Rone," řekla
Hermiona dřív, než stačil odpovědět někdo jiný. „Četla jsem to ve Vzestupu a pádu černé magie."
„Tu lebku třináct let nikdo neviděl," dodal pan Weasley klidným hlasem. „Není divu, že se všichni vyděsili... To je málem totéž, jako kdyby se vrátil Vy-víte-kdo."
„Tomu nerozumím," svraštil čelo Ron. „Koneckonců, pořád je to jen znak na obloze..."
„Rone, Ty-víš-kdo a jeho stoupenci vypouštěli Znamení zla do vzduchu vždycky, když někoho zabili," řekl pan Weasley. „Nemáš tušení, jakou budilo hrůzu... na to jsi ještě příliš mladý. Představ si ale, že by ses vracel domů, spatřil bys Znamení zla, jak se vznáší nad tvým domem, a už bys věděl, co najdeš uvnitř..." Pan Weasley zamrkal. „To, čeho se každý nejvíc bojí... čeho se bojí opravdu ze všeho nejvíc..." Na chvíli zavládlo ve stanu ticho. Potom si Bili sundal prostěradlo z paže, podíval se, jestli už nekrvácí, a řekl: „Dnes večer nám tedy nepomohlo, ať už ho vykouzlil kdo chtěl. Jakmile ho Smrtijedi spatřili, dali se na útěk. Než jsme dorazili tak blízko, abychom třeba jedinému mohli strhnout masku, stačili se všichni přemístit pryč. Aspoň Robertsovy jsme ale chytili dřív, než dopadli na zem. Právě teď jim pozměňují paměť." „Smrtijedi?" zeptal se Hany. „Kdo jsou Smrtijedi?"
„Tak si říkali přívrženci Ty-víš-koho," vysvětlil mu Bili. „Myslím, že jsme tu dnes večer viděli všechny, kteří zbyli - rozhodně všechny, kterým se podařilo vyhnout se Azkabanu."
„Nemůžeme dokázat, že to byli oni, Bille," řekl pan Weasley. „I když nejspíš ano," dodal sklesle. „Vsadím se s vámi, že ano!" ozval se najednou Ron. „My jsme totiž v lese potkali Draca Malfoye, táti, a on nám víceméně řekl, že jeho táta je jeden z těch cvoků v maskách! A všichni přece víme, že Malfoyovi patřili k nejbližším Vy-ví-te-koho!"
„Ale co Voldemortovi přívrženci?" začal Hany. Všichni sebou ihned trhli - stejně jako téměř všichni ostatní kouzelníci, i WeasleyoviVoldemortovo jméno raději nikdy nevyslovovali. „Co Voldemortovi přívrženci měli v úmyslu, když ty mudly zvedli do vzduchu? Co tím sledovali?"
„Co tím sledovali?" opakoval pan Weasley a dutě se zasmál. „Hany, takhle si totiž představují legraci. Polovinu mudlů, které připravili o život, když Ty-víš-kdo byl u moci, zabili jen tak pro legraci. Počítám, že dnes večer vypili pár skleniček a nedalo jim to: museli nám všem připomenout, že spousta z nich je pořád ještě na svobodě. Prostě si tu dali sraz," skončil rozhořčeně. „Ale jestli to opravdu byli Smrtijedi, proč se přemístili jinam, když uviděli Znamení zla?" namítl Ron. „Spíš by měli mít radost, že ho zase vidí?"
„Mysli trochu, Rone," řekl Bili. Jestli to skutečně byli Smrtijedi, museli vynaložit to největší úsilí, aby unikli Azkabanu, když Ty-víš-kdo ztratil moc, a navykládali nejrůznější lži o tom, jak je nutil mučit a zabíjet. Kdyby se opravdu vrátil, vsadím se, že by je to vyděsilo ještě víc než nás ostatní. Když Ty-víš-kdo přišel o svou moc, popřeli, že by s ním kdy měli něco společného, a vrátili se ke svému všednímu životu... Nemyslím, že by je teď měl zrovna v oblibě, co říkáš?"
„Takže... ať už Znamení zla vykouzlil kdokoli," shrnula Hermiona pomalu, „udělal to proto, aby Smrtijedy podpořil, nebo aby jim nahnal strach?"
„To se oba můžeme jen domýšlet, Hermiono," odpověděl pan Weasley. „Ale jedno ti povím... nikdo jiný než oni nikdy Znamení vykouzlit neuměl. Velice by mě překvapilo, kdyby ten, kdo to udělal, v minulosti nebyl Smrtijed, i kdyby k nim teď nepatřil... Poslyšte ale, už je opravdu pozdě, a jestli se vaše matka dozví, co se stalo, bude celá vyděšená. Na pár hodin si teď zdřímneme a pak se pokusíme sehnat nějaké ranní Přenášedlo, abychom se dostali domů." Harry si vylezl nahoru na palandu a cítil, jak mu to všechno pořád víří hlavou. Věděl, že by měl být unavený; byly skoro tri hodiny ráno, on však byl úplné svěží - svěží a velmi neklidný. Před třemi dny - zdálo se mu, že to bylo mnohem dřív, byly to však pouhé tři dny - se probudil s tím, že ho pálí jizva na čele. A dnes večer se poprvé po třinácti letech na obloze objevilo znamení lorda Voldemorta. Co to má všechno znamenat? Vzpomněl si na dopis, který napsal Siriusovi, než odjel ze Zobí ulice. Jestlipak ho Sirius už dostal - a kdy mu na něj odpoví? Ležel a díval se na stanové plátno nad sebou. Teď však nepropadl žádným fantaziím o létání, které by mu pomohly usnout, a Charlieho chrápání se už drahnou dobu rozléhalo po celém stanu, než i on začal konečně klímat.

 

Poslední komentáře
23.08.2016 15:56:50: www.dedra-katalogy.cz/dedra-katalog/Dedra aktuální katalog, slevy, registrace Dedra aktuální katalo...
15.08.2016 20:47:52: www.dedra-katalogy.cz Dedra aktuální katalog, slevy, registrace Dedra
21.12.2014 18:02:28: www.oricosmetics.cz www.oriflame.cz www.ori-cosmetics.cz www.oriflame.cz www.krasa365.cz www.orifl...