Harry Potter Koukolik knihy


HOME KNIHY FILMY SOUNDTRACKY VIDEO FAN ZONE                

Díl 3. Vězeň z Azkabanu

Ukázka z knihy: Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Kapitola pátá
Mozkomor
Druhého dne ráno Tom Harryho probudil svým obvyklým bezzubým úsměvem a šálkem čaje. Harry se oblékl a právě přesvědčoval rozladěnou Hedviku, aby si zalezla zpátky do klece, když k němu do pokoje náhle vpadl Ron, který si přes hlavu přetahoval svetr a tvářil se naštvaně.
„Čím dřív budeme v tom vlaku, tím lip,“ prohlásil. „Alespoň se už v Bradavicích Percyho konečně zbavím. Teď si zas vymyslel, že jsem mu polil čajem fotku Penelopy Clearwaterové. „Víš, kdo je to,“ ušklíbl se, „jeho přítelkyně. Schovala si obličej pod rámeček, protože jí na celém nose naskákaly uhry..“
„Musím ti něco povědět,“ začal Harry, vyrušili je však Fred s Georgem, kteří se zastavili, aby Ronovi pogratulovali, že opět rozzuřil Percyho.
Sešli dolů na snídani; pan Weasley si tam se svraštělým obočím pročítal titulní stránku Denního věštce a paní Weasleyová vyprávěla Hermioně a Ginny o nápoji lásky, který kdysi jako mladá dívka namíchala. Všechny tři se tiše pochichtávaly.
„Cos to říkal?“ otočil se Ron na Harryho, když si sedali.
„Až pak,“ zahuhlal Harry právě v okamžiku, kdy dovnitř vtrhl Percy.
Ve všeobecném zmatku, který doprovázel jejich odjezd, neměl Harry příležitost promluvit si s Ronem ani s Hermionou. Byli příliš zaměstnáni snášením všech svých zavazadel po úzkém schodišti Děravého kotle a jejich ukládáním na jednu hromadu u dveří. Hedvika a Percyho výreček Hermes trůnili na vrcholcích svých klecí. Vedle hory kufrů stál malý proutěný košík, z něhož se ozývalo hlasité prskání.
„Všechno bude dobré, Křivonožko,“ šeptala konejšivě skrz košatinu Hermiona. „Ve vlaku tě pustím ven.“
„To tedy ne!“ utrhl se na ni Ron. „Co by si počala chudinka Prašivka?“
Ukázal si na hruď, kde velká vyboulenina svědčila o tom, že má Prašivku stočenou v kapse.
Do lokálu strčil hlavu pan Weasley, který venku vyhlížel auta z ministerstva.
„Už jsou tady,“ ohlásil. „Tak pojď, Harry.“
Pan Weasley osobně Harryho převedl přes úzký pruh chodníku k prvnímu ze dvou staromódních tmavozelených automobilů; za volantem v každém z nich seděl nenápadný čaroděj ve smaragdově zeleném sametovém obleku.
„Tak si nastup, Harry,“ vybídl ho pan Weasley a rozhlížel se na obě strany přeplněné ulice.
Harry si vlezl na zadní sedadlo, kde se k němu po chvíli připojili Hermiona, Ron a k Ronovu znechucení také Percy.
V porovnání s Harryho jízdou záchranným autobusem proběhla cesta na nádraží King's Cross absolutně jednotvárně. Auta ministerstva kouzel vypadala téměř normálně, dokud si Harry nevšiml, že se dokážou prosmýknout mezerami, do nichž by se nový firemní automobil strýce Vernona rozhodně nevešel. Na King's Cross dorazili s dvacetiminutovou rezervou; ministerští řidiči jim sehnali vozíky na kufry, vyložili všechna jejich zavazadla, uctivě se uklonili panu Weasleymu a odjeli, přičemž se jim jakýmsi záhadným způsobem podařilo dostat se do čela stojící kolony, čekající před semaforem.
Pan Weasley se celou cestu do nádražní haly držel těsně vedle Harryho.
„Tak do toho,“ prohlásil a rozhlédl se kolem. „Je nás opravdu spousta, takže to vezmeme po dvou. Nejdřív půjdeme já a Harry.“
Pan Weasley rozvážným krokem zamířil k přepážce mezi nástupišti devět a deset, tlačil před sebou Harryho vozík a podle všeho nebyl schopen spustit oči z rychlíku číslo 125, který právě přijel k devátému nástupišti.
Pak významně pohlédl na Harryho a ležérně se o přepážku opřel. Harry ho napodobil.
V příštím okamžiku se pevnou kovovou přepážkou bokem napřed propadli na nástupiště devět a tři čtvrtě, a když zdvihli oči, spatřili před sebou spěšný vlak do Bradavic s nachově rudou parní lokomotivou, která vyfukovala oblaka kouře na peron, kam přišel zástup čarodějek a kouzelníků, aby doprovodili svoje potomstvo.
Za Harrym se náhle objevili Percy a Ginny. Hlasitě oddechovali a zdálo se, že přepážku proběhli tryskem. „Páni, támhle je Penelopa!“ vyhrkl Percy, ulízl si vlasy a znovu zrůžověl. Ginny zachytila Harryho pohled a oba se odvrátili, aby nebylo vidět, jak se chichotají, když Percy rozhodným krokem zamířil k dívce s dlouhými vlnitými vlasy. Kráčel s nápadně vypjatým hrudníkem, aby náhodou nepřehlédla jeho naleštěný odznak.
Jakmile se k nim připojili zbývající Weasleyovi s Hermionou, vydali se s Harrym a panem Weasleym v čele kolem přeplněných kupé až na konec vlaku k vagonu, který vypadal úplně prázdný. Potom si dali dovnitř kufry, uložili Hedviku a Křivonožku do zavazadlových přihrádek a ještě vystoupili, aby se rozloučili s panem a paní Weasleyovými.
Paní Weasleyová políbila všechny svoje děti, po nich Hermionu a nakonec i Harryho. Trochu ho to vyvedlo z míry, po pravdě řečeno ho to však docela potěšilo, když ho k sobě ještě jednou přivinula.
„Budeš na sebe dávat pozor, že ano, Harry?“ ujišťovala se, když se narovnávala, a oči jí svítily podivným leskem. Pak otevřela svou obrovskou kabelu. „Připravila jsem vám všem sendviče,“ sdělila jim. „Tady máš, Rone... ne, nejsou s hovězím z konzervy... Frede? Kde je Fred? Tady jsi, miláčku...“
„Harry,“ ozval se tiše pan Weasley, „Pojď sem na okamžik.“ Kývl směrem k jednomu sloupu; Harry ho následoval až za sloup,, zatímco všichni ostatní se tlačili kolem paní Weasleyové.
„Ještě než odjedeš, musím ti něco říct,“ rozhovořil se nervózně pan Weasley.
„Ani nemusíte, pane Weasleyi,“ zarazil ho Harry. „ Já už to vím.“
„Ty už to víš? Jak to můžeš vědět?“
„No, totiž - slyšel jsem vás včera večer mluvit s paní Weasleyovou. Neposlouchal jsem vás schválně,“ dodal honem Harry. „Omlouvám se -“
„To není zrovna nejšťastnější způsob, jak se o tom dozvědět,“ povzdechl si pan Weasley a zatvářil se nešťastně. „Ne - vážně, takhle je to vlastně nejlepší. Nemusel jste porušit slib, co jste dal Popletalovi, a já přitom vím, o co jde.“
„Máš určitě velký strach, Harry -“
„Ani ne,“ ujistil ho upřímně Harry. „Vážně ne,“ zdůraznil, když viděl, jak nedůvěřivě se pan Weasley tváří. „Nechci si hrát na žádného hrdinu, ale uznejte sám - Sirius Black přece nemůže být horší než Voldemort, že ne?“
Panu Weasleymu se při zaslechnutí toho jména lehce zkřivil obličej, dělal ale jako by nic.
„Poslyš, Harry“ věděl jsem, že jsi... no... z onačejšího těsta, než si zřejmě myslí Popletal, a samozřejmě mě těší, že se nebojíš, ale -“
„Arture!“ zavolala paní Weasleyová, která právě všechny ostatní nastrkala do vlaku. „Arture, co tam děláte? Už to pojede!“
„Však už jde, Molly!“ odpověděl pan Weasley, pak se však otočil zpátky k Harrymu a dál k němu promlouval tišším a uspěchanějším hlasem. „Poslouchej mě, chci, abys mi slíbil -“
„- že budu hodný hoch a nebudu z hradu nikam chodit?“ zahučel rozmrzele Harry.
„Ne tak docela,“ zavrtěl hlavou pan Weasley a zatvářil se tak vážně, jak ho Harry ještě v životě neviděl. „Slib mi, Harry, že nebudeš po Blackovi pátrat.“
„Cože?“ zíral na něj vyjeveně Harry.
Ozval se hlasitý hvizd píšťaly. Průvodčí procházeli kolem vlaku a přibuchovali dveře vagonů.
„Slib mi, Harry,“ opakoval pan Weasley a mluvil teď ještě rychleji, „že ať se stane cokoli -“
„Proč bych měl pátrat po někom, o kom vím, že mě chce zabít?“ vyptával se Harry nechápavě.
„Přísahej, že ať se doslechneš cokoli -“
„Tak dělejte, Arture!“ křičela na ně paní Weasleyová. Z lokomotivy se vyvalil oblak páry a vlak se dal do pohybu. Harry se rozběhl ke dveřím vagonu, Ron mu otevřel a ustoupil stranou, aby mohl Harry naskočit. Pak se vyklonili z okna a mávali Weasleyovým, dokud vlak nevjel do zatáčky, v níž se jim ztratili z dohledu.
„Musím si s vámi promluvit o samotě,“ pošeptal Harry Ronovi a Hermioně, zatímco vlak nabíral rychlost. „Běž si po svých, Ginny,“ přikázal sestřičce Ron.
„No to je od vás pěkné,“ zabručela nedůtklivě Ginny a uraženě se vzdálila.
Harry, Ron a Hermiona procházeli chodbičkou a hledali prázdné kupé; všude však bylo plno, až na úplně poslední kupé na samotném konci vlaku.
Seděl tam jediný cestující, jakýsi muž, který u okna spal hlubokým spánkem. Harry, Ron a Hermiona se zarazili ve dveřích. Spěšný vlak do Bradavic byl obvykle vyhrazen žákům školy; nikdy v něm dosud neviděli žádného dospělého kromě čarodějky, která rozvážela občerstvení.
Tenhle cizinec na sobě měl obzvlášť ošuntělý kouzelnický hábit, který byl dokonce na několika místech vyspravovaný. Vypadal nemocně a vyčerpaně. I když byl ještě poměrně mladý, světlehnědé vlasy měl protkané stříbrem.
„Co myslíte, co je ten chlap zač?“ zeptal se tlumeně Ron, když se posadili a zavřeli za sebou; vybrali si sedadla co nejdál od okna.
„Profesor R. J. Lupin,“ šeptla vzápětí Hermiona. jak to víš?“
„Má to napsané na kufru,“ vysvětlila Hermiona a ukázala na zavazadlovou síť nad spáčovou hlavou, kde ležel malý otlučený kufřík, převázaný mnoha smyčkami pečlivě zauzlovaného provázku. Na rohu kufříku byl odlupující se nápis Profesor R. J. Lupin.
„Zajímalo by mě, co učí,“ zabručel Ron a zamračeně si prohlížel profesorův sinalý profil.
„To je přece jasné,“ zašeptala Hermiona. „V profesorském sboru je jen jedno neobsazené místo, ne? Obrana proti černé magii.“
Harry, Ron a Hermiona už na obranu proti černé magii měli dva různé učitele, přičemž oba ve škole vydrželi jeden jediný rok. Kolovaly fámy, že tahle profesorská funkce je nějak zakletá.
„No, doufám, že na to bude stačit,“ zamumlal Ron hlasem plným pochyb. Vypadá, jako by ho mohlo vyřídit každé pořádnější zaklínadlo, nezdá se vám? Teď ale...“ obrátil se k Harrymu, „cos nám to vlastně chtěl říct?“
Harry kamarádům podrobně vylíčil rozmíšku mezi panem a paní Weasleyovými i varování, které mu pan Weasley před chviličkou dal. Když domluvil, Ron vypadal dokonale ohromeně a Hermiona si oběma rukama vyděšeně zakrývala pusu. Konečně je spustila a promluvila: „Tak Sirius Black utekl, protože jde po tobě? Ach, Harry.. budeš si muset doopravdy, doopravdy dávat velký pozor! Nevyhledávat žádné problémy -“
„Já problémy nevyhledávám,“ odsekl popuzeně Harry. „Obvykle si problémy vyhledávají mě.“
„To by Harry musel být úplný pitomec, kdyby se snažil najít nějakého cvoka, který ho chce zabít,“ přidal se k němu otřeseně Ron.
Vyrovnávali se s jeho novinkami hůř, než čekal. Připadalo mu, že oba mají z Blacka mnohem větší strach než on sám.
„Nikdo neví, jak se vlastně dostal z Azkabanu,“ pokračoval nervózně Ron. „Před ním se to ještě nikomu nepodařilo. A navíc to byl vězeň se zpřísněnou ostrahou.“
„Však oni ho chytí, nemyslíte?“ otázala se ustaraně Hermiona. „Zařídili to přece tak, že po něm pátrají i všichni mudlové...“
„Co to bylo?“ zpozorněl náhle Ron.
Odněkud se ozývalo jakési tlumené kovové pískání. Rozhlíželi se po celém kupé.
„Vychází to z tvého kufru, Harry,“ konstatoval Ron, vstal a natáhl se do přihrádky na zavazadla. O chviličku později už zpod Harryho hábitů vytahoval kapesní lotroskop. Kouzelnická pomůcka se mu na dlani obrovskou rychlostí roztočila a jasně zářila.
„Není to lotroskop?“ zajímala se Hermiona a také hned vstala, aby si ho lépe prohlédla.
„Ano, ale - víš, je to jen hrozně laciná hračka,“ přikývl Ron. „Dělal strašlivý randál, už když jsem ho Errol přivazoval k noze, abych ho poslal Harrymu.“
„A nevyváděl jsi tou dobou zrovna nějaké lumpárny?“ pohlédla na něj podezřívavě Hermiona.
„Ne! No, totiž - neměl jsem povolení posílat ho po Errol. Vždyť víš, ona už na dlouhé cesty moc není... Jak jinak jsem ale měl Harrymu dopravit dárek?“
„Zastrč to zpátky do kufru,“ radil Harry, když lotroskop vydal pronikavý svist, „ať ho to neprobudí,“ kývl hlavou směrem k profesoru Lupinovi.
Ron nacpal lotroskop do obzvlášť ohavného páru obnošených ponožek strýce Vernona, které utlumily jeho pištění, a přiklapl víko kufru. „Mohli bychom ho nechat prohlédnout v Prasinkách,“ poznamenal, když si znovu sedal. „Fred s Georgem mi říkali, že se tam podobné věci prodávají u Džina v láhvi, to je krám s kouzelnickými nástroji a pomůckami.“
„Kolik toho o Prasinkách víš?“ zeptala se zaujatě Hermiona. „Četla jsem, že je to jediná absolutně nemudlovská obec v celé Británii -“
„Jo, mám dojem, že to je pravda,“ přisvědčil Ron lhostejným tónem, „proto se tam ale tak netěším. Úplně mi bude stačit, když se dostanu do Medového ráje.“
„Co to je?“ zajímala se Hermiona.
„To je místní cukrárna,“ vysvětloval Ron a do tváře se mu vloudil zasněný výraz, „kde mají úplně všechno... Pepřové kapsle - když je rozkousnete, kouří se vám od úst - a velké tlusté čokobomby plněné mraženou jahodovou pěnou a smetanovými hrudkami a vážně vynikající cukrová párátka, která můžete přežvykovat při hodině a vypadáte přitom, jako byste přemýšleli, co ještě napsat -“
„Prasinky jsou ale i jinak hrozně zajímavé, že?“ skočila mu dychtivě do řeči Hermiona. „V Historickém přehledu kouzelnických lokalit se píše, že v místním hostinci byl roku 1612 hlavní štáb vzpoury skřetů, a Chroptící chýše je údajně nejstrašidelnější dům v celé Británii...“
„- a obrovské šerbetové koule, které tě dokážou zdvihnout několik centimetrů nad podlahu, když z nich upíjíš,“ pokračoval Ron, který zřejmě nevnímal nic z toho, co říkala Hermiona.
„No, nebude to paráda, vypadnout na chvíli ze školy a porozhlédnout se po Prasinkách?“ ohlédla se na Harryho. „Nejspíš ano,“ přitakal zasmušile Harry. „Až si to vyzkoušíte, budete mi o tom muset vyprávět.“
„Jak to myslíš?“ nechápal Ron.
„Já tam nesmím. Dursleyovi mi nepodepsali povolení a Popletal to taky odmítl udělat.“
Ron se zatvářil zděšeně.
„Cože - ty tam nesmíš? Ale - to přece - McGonagallová nebo někdo ti určitě povolení dá –“
Harry se dutě zasmál. Profesorka McGonagallová, ředitelka nebelvírské koleje, byla nesmírně přísná dáma. „- nebo se můžeme zeptat Freda a George, ti znají všechny tajné chodby, co vedou ven z hradu -“ „Rone!“ přerušila ho úsečně Hermiona. „Nemyslím, že by měl Harry potají utíkat ze školy, když je Black pořád ještě na svobodě -“
„No, a přesně tohle mi nejspíš řekne McGonagallová, jestli ji o to povolení požádám,“ postěžoval si trpce Harry. „Když s ním ale budeme my,“ přesvědčoval Ron vášnivě Hermionu, „Black se neodváží -“
„No tak, Rone, nemluv hlouposti!“ vyjela na něj Hermiona. „Black už přece jednou zavraždil haldu lidí přímo uprostřed přeplněné ulice. Vážně myslíš, že by ho od útoku na Harryho mohla odradit naše přítomnost?“
Bezděčně si přitom pohrávala s řemeny, jimiž byl převázán Křivonožkův košík.
„Nepouštěj tu potvoru ven!“ vyděsil se Ron, už však bylo pozdě; Křivonožka z košíku elegantně vyskočil, protáhl se, zazíval a jediným skokem se ocitl v Ronově klíně. Jeho vyboulená kapsa se roztřásla a Ron Křivonožku vztekle odstrčil.
„Padej odtud!“
„Nech toho, Rone!“ napomenula ho popuzeně Hermiona.
Ron se právě chystal stejně popuzeně odseknout, když sebou profesor Lupin zavrtěl. Neklidně ho pozorovali; on však jen otočil hlavu na druhou stranu a s ústy nepatrně pootevřenými spal dál.
Spěšný vlak do Bradavic vytrvale ujížděl na sever a krajina za oknem byla čím dál divočejší a drsnější; na obloze bobtnala hustá mračna. Za dveřmi kupé neustále někdo pobíhal sem a tam. Křivonožka teď byl usazený na jednom volném sedadle, pochroumaný čumák natočil k Ronovi a žlutýma očima zíral na kapsu Ronovy košile.
V jednu hodinu dorazila ke dveřím kupé baculatá čarodějka s vozíkem plným dobrot.
„Co říkáte, neměli bychom ho probudit?“ zeptal se rozpačitě Ron a kývl hlavou k profesoru Lupinovi. „Vypadá, že by mu trochu jídla prospělo.“
Hermiona ke spáči opatrně přistoupila.
„Hmm... pane profesore?“ oslovila ho. „Nezlobte se - pane profesore?“
Lupin se nepohnul.
„Nedělej si s tím starosti, zlatíčko,“ usmála se čarodějka, která právě Harrymu podávala obrovskou porci dortíčků z odpalovaného těsta. „Pokud bude mít hlad, až se probudí, budu vepředu se strojvedoucím.“
„Doufám, že doopravdy spí,“ ozval se tiše Ron, když čarodějka zaklapla dveře kupé. „Chci říct - není snad mrtvý že ne?“
„Ne, ne, dýchá,“ ujistila ho šeptem Hermiona a vzala si dortík, který jí Harry podával.
Profesor Lupin sice nebyl nejzábavnějším společníkem, jakého kdy poznali, jeho přítomnost v kupé se však ukázala být svým způsobem užitečná. V polovině odpoledne, právě když se spustil déšť a zahalil svým závojem mírně zvlněné pahorky za oknem, se v chodbičce opět ozvaly kroky a ve dveřích se objevili tři jejich nejméně oblíbení spolužáci: Draco Malfoy a jeho kumpáni Vincent Crabbe a Gregory Goyle.
Draco Malfoy a Harry se nesnášeli od té doby, kdy se potkali při své úplně první cestě vlakem do Bradavic. Malfoy, chlapec s přezíravým úšklebkem v bledém špičatém obličeji, byl žákem zmijozelské koleje. Ve zmijozelském famfrpálovém mužstvu hrál na postu chytače, tedy na stejném, na jakém hrál Harry v mužstvu Nebelvíru. Jediným důvodem Crabbeho a Goylovy existence bylo zřejmě dělat Malfoyovi poskoky. Oba byli ramenatí a svalnatí; Crabbe byl o něco vyšší, měl úplně rovně zastřižené vlasy a nesmírně tlustý krk, Goyle měl krátké štětinaté vlasy a ruce dlouhé jako gorila.
„No ne, podívejte, kdo je tady, pronesl Malfoy svým obvyklým líně protáhlým tónem, zatáhl za dveře a otevřel je.
Crabbe s Goylem se škodolibě uchichtávali.
„Slyšel jsem, že tvůj papá se letos v létě konečně dostal k nějakému tomu zlatu, Weasleyi,“ pokračoval Malfoy „Jak to, že to s tvou mámou neseklo?“
Ron vyskočil na nohy tak rychle, že shodil Křivonožkův košík na podlahu. Profesor Lupin zachrápal.
„Kdo to je?“ zarazil se Malfoy a automaticky ustoupil o krok zpět, když si Lupina všiml.
„Náš nový učitel,“ odpověděl Harry, který také vyskočil - pro případ, že by bylo třeba Rona zadržet. „Cos to říkal, Malfoyi?“
Malfoyovy vodové oči se zúžily. Nebyl tak hloupý, aby se snažil vyvolat rvačku přímo před zraky učitele. „Jdeme!“ zavelel nerudně Crabbemu a Goylovi a všichni tři zmizeli.
Harry s Ronem se znovu posadili; Ron si přitom masíroval prsty a svíral je v pěst.
„Tenhle školní rok už Malfoyovi nedovolím, aby si na mě vyskakoval,“ vyhrkl vztekle. „A myslím to vážně. jestli se ještě jednou začne navážet do naší rodiny, popadnu ho za kebuli a -“
Zuřivě proťal rukou vzduch před sebou.
„Rone!“ zasípala Hermiona a ukázala prstem na profesora Lupina, „dej si pozor...“
Profesor Lupin však spal pořád jako dřevo.
Jak vlak uháněl stále dál na sever, déšť houstl a okna po chvíli zakryla neproniknutelná mihotavá šeď, která postupně temněla, dokud se na všech chodbách i nad přihrádkami pro zavazadla nerozsvítilo. Vlak rachotil, déšť bubnoval do oken, vítr kvílel a profesor Lupin spal.
„Už tam musíme být každou chvíli,“ poznamenal Ron, předklonil se a zadíval se přes profesora Lupina na okno, teď už úplně temné.
Ještě to ani nedořekl a vlak začal zpomalovat. „Vynikající!“ zaradoval se Ron, vstal, opatrně prošel kolem profesora Lupina a pokusil se vyhlédnout ven. „Mám hlad jako vlk, už bych nejraději seděl na hostině...“ „Ještě tam určitě nejsme,“ zarazila ho Hermiona, když se podívala na hodinky.
„Tak proč zastavujeme?“
Vlak jel stále pomaleji. Když začal utichat rachot pohybujících se pístů, připadalo jim hučení větru a deště za oknem hlasitější než kdy předtím.
Harry, který seděl nejblíž dveřím, vstal a vystrčil hlavu do chodbičky. Hlavy jiných zvědavců vykukovaly i z ostatních kupé po celé délce vagonu.
Vlak s prudkým škubnutím zastavil a tlumené údery a dunivé zvuky jim prozradily, že některá zavazadla vypadla z poliček. Pak bez jakéhokoli varování zhasla všechna světla, takže se ocitli v absolutní tmě.
„Co se děje?“ ozval se za Harryho zády Ronův hlas. „An!“ vyjekla Hermiona. „To byla moje noha, Rone!“ Harry poslepu došátral na své místo.
„Myslíte, že máme nějakou poruchu?“ „Já nevím...“
Ozval se jakýsi skřípavý zvuk a Harry uviděl Ronovu nezřetelnou černou siluetu, jak otírá zapocené okno a vyhlíží ven.
„Něco se tam hýbe,“ oznámil. „Mám dojem, že do vlaku někdo nastupuje...“
Dveře kupé se náhle otevřely, někdo vpadl dovnitř, svalil se a bolestivě uhodil Harryho do nohou.
„Promiňte! Nevíte, co se děje? Jejda! Pardon -“
„Nazdárek, Neville,“ ozval se Harry, hmatal ve tmě kolem sebe a vytáhl Nevilla za plášť na nohy.
„Harry? Jsi to ty? Co se stalo?“ „Nemám ponětí. Sedni si -“
Ozvalo se hlasité zaprskání a bolestné zamňoukání. Neville si sedl na Křivonožku.
„Půjdu a zeptám se strojvedoucího, co se děje,“ zazněl Hermionin hlas. Harry cítil, jak kolem něj prošla, slyšel, jak se dveře znovu otevřely, pak následoval dutý náraz a dva hlasité výkřiky bolesti.
„Kdo jsi?“
„A kdo jsi ty?“ „Ginny!“ „Hermiono!“ „Co tady děláš?“ „Hledala jsem Rona a -“ „Pojď dovnitř a posaď se -“ „Sem ne!“ varoval ji Harry spěšně. „Tady sedím já!“ „Au!“ vyjekl Neville.
„Ticho!“ napomenul je náhle chraptivý hlas. Vypadalo to, že se profesor Lupin konečně probudil. Harry slyšel, jak se v jeho koutě něco hýbe. Nikdo nevydal ani hlásek.
Ozval se tichý prskavý zvuk a kupé se zalilo mihotavým světlem. Profesor Lupin jako by měl plnou hrst plamenů. Osvětlovaly jeho unavenou šedavou tvář, jeho oči se však dívaly bystře a pozorně.
„Zůstaňte, kde jste,“ poručil chraptivým hlasem, pomalu vstal a ruku plnou plamenů natáhl před sebe. Dveře se však pomalu otevřely dřív, než k nim Lupin došel.
Osvětlena poskakujícími plamínky z Lupinovy ruky tam stála postava v dlouhém plášti, která se tyčila až ke stropu. Obličej měla celý zahalený kápí. Harry si ji přeměřil pohledem odshora dolů - a žaludek se mu stáhl děsem. Z pláště vyčnívala ruka, ruka třpytící se šedavým leskem, plná slizu a strupů; vypadala mrtvolně, jako by se už dlouho rozkládala ve vodě...
Bylo ji vidět pouhý zlomek vteřiny. Jako by stvůra pod pláštěm vycítila Harryho pohled, ruka náhle zajela zpět mezi záhyby černé látky.
A pak se ta věc pod kápí, ať už to bylo cokoli, dlouze, pomalu a chroptivě nadechla, jako by se ze svého okolí snažila vysát něco víc než pouhý vzduch.
Všech se zmocnil pronikavý chlad. Harry cítil, jak se mu v prsou zastavil dech. Chlad jím prostupoval hluboko pod kůži. Vyplnil celou jeho hruď, zakousl se mu přímo do srdce...
Harrymu se protočily panenky. Vůbec nic neviděl a tonul v moři chladu. V uších se mu rozlehl zvuk připomínající hukot rozbouřené vody. Cosi ho táhlo dolů, hukot sílil...
A pak, jakoby z obrovské dálky, zaslechl vřískot - strašlivé, vyděšené a prosebné skřeky. Chtěl tomu, kdo ječel, přispěchat na pomoc, pokusil se pohnout rukama, ale nešlo to... Všude kolem i uvnitř něj se válely kotouče husté bílé mlhy..
„Harry! Harry! Jsi v pořádku?“ Někdo ho pleskal po tvářích. „Ccc-co je?“
Harry otevřel oči. Lampy měl nad sebou a podlaha poskakovala - spěšný vlak do Bradavic se znovu dal do pohybu a rozsvítilo se. Usoudil, že nejspíš sklouzl ze sedadla a svalil se na zem. Viděl, že u něj klečí Ron s Hermionou a z výše nad nimi že ho pozorují Neville s profesorem Lupinem. Harry se cítil strašně nemocný; když zvedl ruku, aby si postrčil brýle na nose, ucítil na tváři studený pot.
Ron a Hermiona ho vytáhli zpět na sedadlo. „Jsi v pořádku?“ opakoval nervózně Ron.
„Jsem,“ ujistil ho Harry a spěšně pohlédl ke dveřím. Zakuklená nestvůra zmizela. „Co se to stalo? Co to bylo - ta věc? Kdo to tu křičel?“
„Nikdo tady nekřičel,“ prohlásil Ron a zatvářil se ještě nervózněji.
Harry se rozhlédl po jasně osvětleném kupé. Ginny a Neville, bledí jako smrt, jeho pohled opětovali.
„Já ale slyšel někoho ječet -“
Něco hlasitě křuplo a všichni sebou trhli. Profesor Lupin lámal na kousky obrovskou tabulku čokolády. „Tady máš,“ obrátil se k Harrymu a podal mu obzvlášť velký kus. „Sněz to, udělá ti to dobře.“
Harry si čokoládu vzal, ale nezakousl se do ní. „Co to bylo zač?“ zeptal se Lupina.
„Mozkomor,“ odpověděl profesor a rozdával čokoládu i všem ostatním. „Jeden z azkabanských mozkomorů.“ Všichni na něj užasle zírali. Profesor Lupin zmačkal obal od čokolády a strčil si ho do kapsy.
„Jezte,“ vybídl je znovu, „udělá vám to dobře. Musím si promluvit se strojvedoucím. Omluvte mě...“
Prošel kolem Harryho a zmizel v chodbičce.
„Víš určitě, že ti nic není, Harry?“ starala se Hermiona a úzkostlivě si ho prohlížela.
„Já ničemu nerozumím... Co se vlastně stalo?“ vyptával se Harry a stíral si z obličeje pot.
„No... ta věc... ten mozkomor... tam stál a rozhlížel se kolem sebe - tedy aspoň myslím, že se rozhlížel, protože do tváře jsem mu neviděla - a ty - ty -“
„Myslel jsem, že máš nějaký záchvat nebo něco takového,“ doplnil ji Ron, který ještě teď vypadal vyděšeně. „Úplně jsi ztuhl, svalil ses ze sedadla a začalo to s tebou škubat -“
„A profesor Lupin tě překročil, přistoupil k tomu mozkomorovi a vytáhl hůlku,“ pokračovala Hermiona. „Potom řekl: Nikdo z nás pod svým pláštěm neskrývá Siriuse Blacka. Odejdi. Mozkomor se ale ani nehnul, a tak Lupin něco zamumlal a z jeho hůlky vystřelilo něco stříbřitého; nato se mozkomor otočil a jako by odplachtil...“
„Bylo to příšerné,“ ozval se Neville ještě vyšším hlasem než obvykle. „Všimli jste si, jaká se tady udělala zima, když vešel?“
„Cítil jsem se tak divně,“ přidal se k němu Ron a neklidně škubl rameny. „Jako bych už nikdy v životě neměl mít radost...“
Ginny, která se krčila v koutku a vypadala skoro stejně špatně, jak se Harry cítil, tiše zavzlykala; Hermiona k ní přiskočila a konejšivě ji objala.
„Nikdo z vás ale... nespadl ze sedadla, že ne?“ vyptával se rozpačitě Harry.
„To ne,“ potvrdil Ron a znovu se na Harryho zneklidněně podíval. „Zato Ginny se klepala jako šílená...“ Harry tomu nerozuměl. Cítil se slabý a prochladlý, jako by se vzpamatovával z nějaké ošklivé chřipky, a zároveň se div nezačal propadat hanbou. Jak to, že se takhle sesypal, když se to nikomu jinému nestalo?
Mezitím se vrátil profesor Lupin. Než vešel do kupé, všechny si změřil pohledem a s nepatrným úsměvem utrousil: „Já tu čokoládu vážně neotrávil...“
Harry si trošku ukousl a ke svému velkému překvapení cítil, jak se mu náhle tělem šíří teplo až do špiček prstů na rukou i na nohou.
„Za deset minut budeme v Bradavicích,“ oznámil profesor Lupin. „Už je ti dobře, Harry?“
Harry se ani nezeptal, odkud profesor Lupin ví, jak se jmenuje.
„Jistě,“ zamumlal rozpačitě.
Po zbytek cesty už toho moc nenamluvili. Když pak konečně vlak zastavil na bradavickém nádraží, propukla nevídaná tlačenice, jak se každý snažil být venku první; sovy houkaly, kočky mňoukaly a Nevillův žabák hlasitě kvákal zpod jeho čapky. Na malém nástupišti byla třeskutá zima; déšť padal z oblohy v tenkých ledových provazcích.
„Prváci ke mně!“ zaburácel známý hlas. Harry, Ron i Hermiona se otočili a spatřili na opačném konci nástupiště obrovitou siluetu Hagrida, který k sobě přivolával vyděšeně se tvářící nové žáky, aby se s ním podle tradice přeplavili přes jezero.
„Všechno dobrý, vy tři?“ hulákal na ně Hagrid přes hlavy tlačícího se davu. Zamávali mu, neměli však šanci s ním promluvit, protože je ta spousta dětí namačkaných kolem unášela po nástupišti opačným směrem. Harry, Ron a Hermiona následovali žáky ostatních ročníků na hrbolatou rozblácenou cestu, kde na všechny čekala přinejmenším stovka dostavníků. Harry se mohl pouze domýšlet, že každý z nich táhne neviditelný kůň, protože když se do jednoho vyšplhali a přibouchli dvířka, dostavník se sám od sebe rozjel, poskakoval a kymácel se ze strany na stranu.
Jeho vnitřek byl prosycen nenápadnou vůní zeminy a slámy. Harry se už od chvíle, kdy snědl čokoládu, cítil lépe, pořád však byl ještě slabý. Ron a Hermiona po něm neustále vrhali nenápadné pohledy, jako by měli strach, že se zase zhroutí.
Když se kočár kodrcavě blížil k velkolepé kované bráně mezi dvěma kamennými sloupy s okřídlenými kanci nahoře, všiml si Harry, že po obou stranách brány stojí na stráži obrovitý mozkomor v plášti s kápí. Na okamžik mu hrozilo, že jej znovu pohltí vlna ledové nevolnosti; zabořil se do boulovitého sedadla a zavřel oči, dokud neprojeli bránou na školní pozemky. Kočár na dlouhé svažité příjezdové cestě k hradu nabíral rychlost. Hermiona se vykláněla z malého okénka a dívala se, jak se blíží četné hradní věže a hlásky. Konečně kočár smýkavě zastavil a Hermiona s Ronem vystoupili.
Když vylezl i Harry, rozezněl se mu těsně u ucha afektovaný rozjařený hlas.
„Tys prý omdlel, Pottere? Je to pravda, co říkal Longbottom? Tys fakt omdlel?“
Malfoy se lokty protlačil kolem Hermiony a zastoupil Harrymu cestu po kamenných schodech k hradu. Zářil škodolibou radostí a vodové oči mu zlomyslně jiskřily.
„Koukej padat, Malfoyi,“ procedil Ron přes pevně zaťaté zuby.
„A co ty, Weasleyi, tys taky omdlel?“ vyptával se hlasitě Malfoy. „Tebe ten ošklivý starý mozkomor taky tak vyděsil, Weasleyi?“
„Je tu nějaký problém?“ ozval se klidný hlas. Z dalšího kočáru právě vystoupil profesor Lupin.
Malfoy ho sjel povýšeneckým pohledem, neboř mu neunikly záplaty na profesorově hábitu ani jeho otlučený kufr. Tónem, v němž zaznívala nepatrná stopa ironie, odpověděl: „Ale vůbec ne, pane - hmm -profesore.“ Pak se posměšně ušklíbl na Crabbeho a Goyla a vedl je za sebou po schodech nahoru do hradu.
Hermiona šťouchla Rona do zad, aby ho přiměla
k rychlejší chůzi, a všichni tři se připojili k davu, který se hrnul do schodů a procházel obrovskou dubovou bránou do prostorné vstupní síně, osvětlené planoucími pochodněmi; velkolepé mramorové schodiště z ní vedlo do hořejších pater.
Napravo od brány byly otevřené dveře do Velké síně. Harry společně s ostatními zamířil k ní, sotva však došel tam, odkud bylo vidět kouzelný strop, dnes večer temný a plný mračen, slyšel, jak někdo volá: „Pottere! Grangerová! Chci si s vámi s oběma promluvit!“
Harry i Hermiona se překvapeně otočili. Přes hlavy tlačícího se davu na ně volala profesorka McGonagallová, učitelka přeměňování a ředitelka nebelvírské koleje. Byla to přísně se tvářící čarodějka s vlasy staženými do pevného drdolu; její pronikavé oči se skrývaly za hranatými brýlemi. Harry se k ní tlačil zástupem jat tušením toho nejhoršího - profesorka McGonagallová v něm vždy nějak dokázala vyvolat pocit, že se určitě dopustil nějakého prohřešku.
„Nemusíte se tvářit tak ustaraně, chci jen, abyste zašli na pár slov do mé pracovny,“ uklidňovala je. „Vy běžte pěkně dál, Weasleyi.“
Ron sledoval, jak profesorka McGonagallová odvádí Harryho a Hermionu stranou od štěbetajícího davu. Prošli spolu s ní vstupní síní, vystoupili po mramorovém schodišti a zamířili do jedné z chodeb.
Když dorazili do její pracovny, malé místnůstky, v níž plál velký přívětivý oheň, pokynula profesorka McGonagallová Harrymu a Hermioně, aby se posadili. Sama se usadila k pracovnímu stolu a znenadání vyštěkla: „Profesor Lupin poslal napřed sovu se vzkazem, že se vám ve vlaku udělalo nevolno, Pottere.“
Než stačil Harry odpovědět, ozvalo se jemné zaklepání na dveře a do pracovny důležitě vstoupila vedoucí ošetřovny, madame Pomfreyová.
Harry cítil, jak celý rudne v obličeji. Skutečnost, že omdlel nebo co se to s ním vlastně stalo, byla sama o sobě dost nepříjemná, aniž by kolem toho všichni dělali takový cirkus.
„Jsem v pořádku,“ prohlásil. „Nepotřebuju žádné -“ „Aha, tak to jsi ty?“ přerušila ho madame Pomfreyová, nevšímala si jeho protestů a sklonila se, aby si ho mohla prohlédnout zblízka. „Předpokládám, že ses už zase zapletl do něčeho nebezpečného, co?“
„Byl to mozkomor, Poppy,“ vysvětlovala profesorka McGonagallová.
Vyměnily si zachmuřený pohled a madame Pomfreyová nesouhlasně zamlaskala.
„To byl nápad, rozmístit kolem školy mozkomory,“ zahuhlala tiše, odhrnula Harrymu vlasy a přiložila mu ruku k čelu. „Určitě není poslední, kdo se z nich složil. No jistě, je celý studený. Jsou to úděsné nestvůry a to, co dokážou způsobit už tak dost choulostivým lidem...“
„Já nejsem choulostivý!“ odsekl podrážděně Harry. „Samozřejmě že nejsi,“ konejšila ho nepřítomně madame Pomfreyová, která mu právě měřila tep.
„Co bude potřebovat?“ otázala se rázně profesorka McGonagallová. „Klid na lůžku? Neměl by třeba dnes v noci spát na ošetřovně?“
„Nic mi není!“ ohradil se Harry a vyskočil. Představa, co by asi říkal Draco Malfoy, kdyby musel jít na ošetřovnu, byla nesnesitelná.
„No, přinejmenším by měl sníst trochu čokolády,“ usoudila madame Pomfreyová, která se teď snažila podívat se Harrymu do očí.
„Čokoládu už jsem měl,“ informoval ji Harry. „Profesor Lupin mi kus dal. Podělil nás všechny.“
„Vážně?“ podivila se madame Pomfreyová a zatvářila se uznale. „Že bychom konečně měli učitele obrany proti černé magii, který se vyzná v nápravných prostředcích?“
„Jste si jistý, že už vám nic není, Pottere?“ zeptala se Harryho příkře profesorka McGonagallová.
,,Ano,“ přikývl Harry.
„Tak dobrá. Počkejte prosím venku, já si musím se slečnou Grangerovou krátce promluvit o jejím rozvrhu a pak můžeme společně jít na hostinu.“
Harry vyšel ven na chodbu s madame Pomfreyovou, která zamířila na ošetřovnu a tiše si přitom něco pro sebe mumlala. Čekal pouhých pár minut; pak se objevila nejdřív Hermiona, která se z jakéhosi důvodu tvářila nesmírně spokojeně, a za ní i profesorka McGonagallová. Všichni tři společně sešli po mramorovém schodišti a vrátili se do Velké síně.
Velká síň připomínala moře špičatých černých čepic. Všechny čtyři dlouhé kolejní stoly byly plně obsazeny žáky, v jejichž obličejích se mihotavě odrážela záře tisíců svící, které se nad stoly volně vznášely ve vzduchu. Profesor Kratiknot, maličký hubený kouzelník s rozježenými bílými vlasy, právě ze síně odnášel velmi starý klobouk a trojnohou stoličku.
„Jé,“ povzdechla si tiše Hermiona, „přišli jsme o Zařazování!“
Noví žáci byli v Bradavicích zařazováni do kolejí tak, že si postupně nasazovali Moudrý klobouk a ten následně vykřikl jméno koleje, pro niž měl ten který nováček nejlepší předpoklady (Nebelvír, Havraspár, Mrzimor nebo Zmijozel). Profesorka McGonagallová rázně zamířila k volné židli u profesorského stolu, zatímco Harry s Hermionou se pokud možno nenápadně vydali opačným směrem ke stolu Nebelvíru. Shromáždění se po nich ohlíželi, když procházeli kolem zadní stěny síně, a našlo se pár takových, kteří na Harryho ukazovali prstem. Že by se zpráva o tom, jak se sesypal před mozkomorem, tak rychle rozšířila?
Posadili se s Hermionou po levici a po pravici vedle Rona, který jim držel místo.
„Co to všechno mělo znamenat?“ obrátil se k Harrymu šeptem.
Harry mu to začal tiše vysvětlovat, vtom však povstal k projevu ředitel školy a Harry zmlkl.
Profesor Brumbál, navzdory svému úctyhodnému věku, za všech okolností působil dojmem velice energického člověka. Měl splývavě dlouhé stříbrné vlasy a vousy, půlměsícové brýle a neuvěřitelně křivý nos. Často byl označován za největšího kouzelníka současnosti, to však nebyl hlavní důvod, proč si ho Harry vážil. Albusi Brumbálovi prostě nebylo možné nedůvěřovat, a když ho pozoroval, jak se usmívá na všechny žáky kolem, poprvé od okamžiku, kdy ve vlaku vešel do jejich kupé mozkomor, se Harry cítil doopravdy klidný.
„Vítejte!“ začal Brumbál a vousy mu zářily blikotavým odleskem plamenů svící. „Vítejte do nového školního roku v Bradavicích! Chci vám všem povědět několik věcí, a protože jedna z nich je velice vážná, domnívám se, že bude lepší, odbudeme-li si to dřív, než si otupíte smysly při našem vynikajícím hodokvasu...“
Brumbál si odkašlal a znovu promluvil: „Jak jste si nepochybně všichni po prohlídce spěšného vlaku do Bradavic vědomi, poskytuje naše škola v současné době pohostinství několika azkabanským mozkomorům, které sem oficiálně vyslalo ministerstvo kouzel.“
Odmlčel se a Harry si vzpomněl, jak pan Weasley poznamenal, že Brumbál nemá zrovna radost z toho, že jeho školu hlídají mozkomorové.
„Mají svá stanoviště u všech vchodů na školní pozemky,“ pokračoval Brumbál, „a dokud tu budou s námi, musím vydat jednoznačné nařízení, že se nikdo nesmí bez povolení vzdálit ze školy. Mozkomorové se nenechají oklamat žádnými triky či přestrojením - dokonce ani neviditelnými plášti,“ dodal jako by nic a Harry s Ronem na sebe pohlédli. „Patří k přirozenosti mozkomora, že nerozumí prosbám či výmluvám. Osobně proto varuji každého z vás: nezavdávejte jim žádnou záminku, aby vám ublížili. Apeluji na prefekty i na našeho nového primuse a novou primusku, aby dohlédli na to, že se nikdo z žáků nedostane s mozkomory do konfliktu.“
Percy, který seděl několik židlí od Harryho, znovu vypjal hruď a důležitě se kolem sebe rozhlédl. Brumbál se opět odmlčel. Tvářil se velice vážně a v celé síni si nikdo nedovolil se pohnout či vydat sebemenší zvuk.
„A teď na trochu radostnější notu,“ pokračoval Brumbál. „Je mi potěšením, že v tomto školním roce mohu v našem profesorském sboru přivítat dva nové učitele. Jako prvního vám představuji profesora Lupina, který byl tak laskav a uvolil se přijmout uprázdněné místo učitele obrany proti černé magii.“
Tu a tam se ozval nepříliš nadšený potlesk. Pouze ti, kdo ve vlaku s profesorem Lupinem seděli v jednom kupé, tleskali opravdu zaníceně, mezi nimi i Harry. V porovnání se všemi ostatními učiteli, kteří si oblékli své nejlepší hábity, vypadal profesor Lupin obzvlášť ošuntěle. „Podívej se na Snapea,“ sykl Ron Harrymu do ucha.
Profesor Snape, který vyučoval lektvary, se přes profesorský stůl upřeně díval na profesora Lupina. Bylo všeobecně známo, že Snape chtěl místo učitele obrany proti černé magii získat pro sebe, ale dokonce i Harryho, který Snapea nenáviděl, vyvedl z míry výraz, který teď křivil jeho úzkou sinalou tvář. Bylo to něco horšího než vztek, byla to čirá nenávist. Harry tenhle výraz znal až příliš dobře - Snape ho nasazoval pokaždé, když mu zrak padl právě na něj.
„A pokud jde o našeho druhého nového vyučujícího,“ pokračoval Brumbál, když utichl vlažný potlesk na počest profesora Lupina, „no, musím vás s lítostí informovat, že profesor Kettleburn, náš učitel péče o kouzelné tvory, odešel na konci minulého školního roku na odpočinek, aby mohl více času věnovat péči o své zbývající končetiny. Zároveň vám však s potěšením oznamuji, že na jeho místo nenastoupí nikdo jiný než Rubeus Hagrid, který se uvolil vzít na sebe ke svým dosavadním šafářským povinnostem učitelský úvazek navíc.“
Harry, Ron a Hermiona na sebe ohromeně zírali. Pak se přidali ke všeobecnému potlesku, který byl zejména u nebelvírského stolu doopravdy bouřlivý. Harry se naklonil dopředu, aby viděl na Hagrida, který byl v obličeji rudý jako krocan a oči klopil na své obrovité ruce; široký úsměv byl skrytý v houštině jeho černého plnovousu.
„To nás mohlo hned napadnout!“ hulákal Ron a tloukl pěstmi do stolu. „Kdo jiný by nám přece předepsal učebnici, která kouše?“
Harry, Ron a Hermiona přestali tleskat jako poslední, a když se profesor Brumbál znovu ujal slova, viděli, že si Hagrid otírá oči do ubrusu.
„No, myslím, že jsem na nic důležitého nezapomněl,“ končil Brumbál. „Hostina může začít.“
Zlaté talíře a poháry před nimi se náhle zaplnily jídlem a pitím. Harry, který si najednou uvědomil, že má hlad jako vlk, si naložil ode všeho, na co dosáhl, a pustil se do jídla.
Byl to doopravdy skvělý hodokvas, Velká síň se rozezněla hovorem, smíchem a cinkotem vidliček a nožů. Harry, Ron a Hermiona však s jídlem a pitím pospíchali, aby si ještě stačili popovídat s Hagridem. Bylo jim jasné, co pro něj znamená být povýšen do učitelské funkce. Hagrid nebyl plně kvalifikovaný kouzelník; jako žák třetího ročníku byl z Bradavic vyloučen za trestný čin, který nespáchal. Byli to právě Harry, Ron a Hermiona, kteří v loňském školním roce Hagridovo jméno očistili.
Konečně, po dlouhém čekání, když ze zlatých talířů zmizely poslední drobty dýňových košíčků, dal Brumbál signál, že je čas, aby se všichni odebrali spát, a tehdy přišla jejich příležitost.
„Blahopřejeme, Hagride!“ pištěla Hermiona, když se dostali k profesorskému stolu.
„Vo to vo všecko jste se stejně zasloužili zrovinka vy tři,“ prohlásil Hagrid a otřel si lesklý obličej ubrouskem, než k nim zdvihl oči. „Neuvěřitelný… fantastickej člověk, tendle Brumbál... přišel rovnou do mýho srubu, když profesor Kettleburn voznámil, že už toho má všeho dost... A já vo něco takovýho dycinky stál...“
Přemožen dojetím zabořil obličej do ubrousku a profesorka McGonagallová je zahnala do postele.
Harry, Ron a Hermiona - teď už doopravdy hrozně unavení - se připojili k žákům Nebelvíru, kteří se valili po mramorovém schodišti, následnými chodbami a po dalších schodech až ke skrytému vchodu do nebelvírské věže. „Heslo?“ zeptala se jich velká podobizna Buclaté dámy v růžové toaletě.
„Už jdu, už jdu!“ volal Percy zpoza davu. „Nové heslo je Fortuna major!“
„Ale ne,“ povzdechl si truchlivě Neville Longbottom. Od začátku mu dělalo problémy zapamatovat si heslo. Chlapci i děvčata prolezli otvorem v podobizně, prošli společenskou místností a rozdělili se, aby pokračovali
po svých oddělených schodištích. Harry stoupal po točitých schodech a nemyslel na nic jiného než na to, jak je rád, že je zase zpátky. Došli ke své dobře známé kruhovité ložnici s pěti postelemi s nebesy, a když se po ní Harry rozhlédl, připadala mu, že je konečně zase doma.

 

 

 

Žádné komentáře