Harry Potter Koukolik knihy


HOME KNIHY FILMY SOUNDTRACKY VIDEO FAN ZONE                

Díl 1. Kámen mudrců

Ukázka z knihy: Harry Potter a Kámen mudrců

Kapitola čtvrtá
Klíčník
BUM! Někdo znovu zabouchal na dveře. Dudley sebou trhl a probudil se.
„Kde je to dělo?“ zeptal se hloupě.
Za jejich zády se ozvala hlasitá rána a do místnosti klusem dorazil strýc Vernon. V rukou držel pušku – teď už věděli, co bylo v tom dlouhém, úzkém balíku, který si vezl s sebou.
„Kdo je tam?“ rozkřikl se. „Varuji vás – mám zbraň!“
Chvíli bylo ticho.
A pak KŘŘACH! Někdo praštil do dveří takovou silou, že vyletěly z pantů a s ohlušujícím rachotem dopadly na podlahu.
Na prahu teď stál jakýsi obr. Tvář mu skoro úplně zakrývala dlouhá, ježatá hříva a divoké, štětinaté vousy, pod vším tím porostem se však daly rozeznat jeho oči, lesklé jako dva švábi.
Obr se s námahou vsoukal do chatrče; musel se přitom shrbit, takže se hlavou právě dotýkal stropu. Shýbl se, zdvihl dveře a bez nesnází je zasadil zpátky do rámu. Řev bouře zvenčí bylo naráz slyšet o něco méně. Obr se otočil a podíval se na všechny v místnosti.
„Co kdybyste mně udělali šálek čaje, co říkáte? Neměl jsem zrovinka snadnou cestu.“
Několika kroky došel k pohovce, kde seděl Dudley strnulý strachy.
„Uhni, ty bouchoři,“ vyzval ho příchozí.
Dudley zapištěl a utíkal se schovat za svou matku, která se zděšeně krčila za zády strýce Vernona.
„A tu ho máme, Harryho!“ řekl obr.
Harry vzhlédl do té divé, strašidelné tváře a zjistil, že švábí očka se na něj usmívají.
„Když jsem tě viděl naposled, byls eště škvrně,“ prohlásil obr. „Teďka dost připomínáš svýho tátu, ale voči máš po mámě.“
Strýc Vernon ze sebe vydal podivný skřehot. „Žádám, abyste okamžitě odešel, pane!“ vykvikl. „To je přece vloupání!“
„Zavři zobák, Dursley, ty nádivo jeden,“ odsekl obr. Natáhl se přes okraj pohovky, vytrhl strýci Vernonovi z rukou pušku, udělal na hlavni uzel, jako by byla z gumy, a mrštil jí do kouta.
Strýc Vernon ze sebe vydal další podivný zvuk, asi jako myš, kterou někdo přišlápl.
„Abych nezapomněl, Harry,“ řekl obr a otočil se k Dursleyovým zády, „všecko nejlepší k narozeninám. Tadydle jsem ti něco přines – možná jsem si na to cestou někde sednul, ale určitě ti příde k chuti.“
Z kterési vnitřní kapsy svého černého svrchníku vytáhl poněkud pomačkanou krabici. Harry ji roztřesenými prsty otevřel. Uvnitř byl velký, upatlaný čokoládový dort a na něm zelenou polevou stálo: Všecko nejlepší k narozeninám, Harry!
Harry se na obra podíval. Chtěl mu vlastně poděkovat, ale ta slova se mu cestou na jazyk nějak vytratila, takže se místo toho zeptal: „A kdo vy vůbec jste?“
Obr se uchechtl.
„To máš pravdu, ani jsem se nepředstavil. Rubeus Hagrid, klíčník a šafář v Bradavicích.“
Natáhl k Harrymu svou ohromnou ruku a potřásl mu celou paží.
„Tak co bude s tím čajem?“ houkl a zamnul si ruce. „A kdybyste měli něco vostřejšího, taky bych nevodmítnul.“
Sklouzl pohledem na prázdné ohniště se zkroucenými obaly od brambůrků a jen pohrdavě odfrkl. Sehnul se k ohništi; neviděli, co vlastně dělá, ale když se za okamžik zase napřímil, hučel tam už oheň. Celá mokrá chýše se naplnila mihotavým světlem a Harry cítil, jak ho zalévá teplo, jako by se pohroužil do horké koupele.
Obr se znovu posadil na pohovku, která se pod jeho vahou celá prohnula, a začal z kapes kabátu vytahovat všecko možné: měděnou konvici, pomačkaný balíček s párky, rošt, čajník, několik otlučených porcelánových hrnečků a láhev jakési jantarové tekutiny, z které si důkladně přihnul, než začal chystat čaj. Zakrátko celou chatrč naplnil sykot opékaných uzenek a jejich vůně. Dokud obr pracoval, nikdo neřekl ani slovo, ale když shrnul z roštu prvních šest tučných, šťavnatých a mírně připálených nožiček, Dudley se neklidně zavrtěl. Strýc Vernon ostře vyjel: „Nic si od něho neber, Dudley!“
Obr se posupně uchechtl.
„Tak s tím si nedělej těžkou hlavu, Dursley; ten tvůj vypasenej synáček přikrmovat nepotřebuje.“
Podal párky Harrymu, který měl příšerný hlad a v životě ještě nejedl něco tak úžasného, pořád však nemohl spustit z obra oči. Nakonec, poněvadž mu zřejmě nikdo nemínil nic vysvětlit, řekl: „Promiňte, ale ještě pořád doopravdy nevím, kdo jste.“
Obr usrkl veliký doušek čaje a hřbetem ruky si otřel ústa.
„Říkej mně Hagrid,“ vybídl ho obr, „jako všechny. Jak už jsem povídal, dělám v Bradavicích klíčníka – ale vo těch určitě víš všecko.“
„Hmm – to ne,“ přiznal Harry.
Hagrid vypadal ohromeně.
„Odpusťte,“ dodal Harry spěšně.
„Ty říkáš vodpusťte?“ vyštěkl Hagrid a upřeně pohlédl na Dursleyovy, kteří couvali zpátky do tmy. „To voni by tebe měli prosit za vodpuštění! Věděl sem, žes nedostal ty dopisy, ale vopravdu mně nenapadlo, že bys nevěděl vůbec nic vo Bradavicích, pro všecko na světě! Tos nikdy neuvažoval vo tom, kde se to tvoji rodiče všecko naučili?“
„Co všecko?“ zeptal se Harry.
„CO VŠECKO?“ zaburácel Hagrid. „Tak počkat!“
V tu chvíli stál na nohou, a ve svém rozhořčení jako by zaplňoval celou chatrč. Dursleyovi se ustrašeně krčili u stěny.
„Chcete mně říct,“ zahřměl na ně Hagrid, „že tendle chlapec – tendleten chlapec! – neví ani ň – že vůbec NIC neví?“
Harry si pomyslel, že to už je trochu moc. Koneckonců, do školy chodil a neměl nijak špatné známky.
„Něco umím,“ namítl. „Třeba počítat a takové věci.“
Hagrid však jenom mávl rukou a řekl: „Myslím vo našem světě. Vo tvým světě. Mým světě. Vo světě tvejch rodičů.“
„O jakém světě?“
Hagrid vypadal, jako by měl v příštím okamžiku vybuchnout.
„DURSLEY!“ zaburácel.
Strýc Vernon, v obličeji velice pobledlý, zašeptal cosi jako „břínek mřínek“. Hagrid se upřeně zahleděl na Harryho.
„Přeci ale musíš něco vědět vo svým tátovi a mámě,“ prohlásil. „To, že jsou slavný. A ty sám že jseš taky slavnej.“
„Cože? Moje maminka a tatínek přece nebyli slavní, nebo snad ano?“
„Tak ty nevíš... vopravdu nic nevíš...“ Hagrid si rukou prohrábl vlasy a ohromeně se na Harryho zahleděl.
„Tak ty ani nevíš, co jseš?“ zeptal se nakonec.
Strýc Vernon znenadání našel řeč.
„Přestaňte!“ poroučel. „Okamžitě přestaňte, pane! Já vám zakazuji, abyste tomu chlapci něco říkal!“
I statečnější muž než Vernon Dursley by se nejspíš zachvěl při rozlíceném pohledu, který na něj Hagrid vrhl; a když promluvil, při každé slabice se mu hlas třásl vztekem.
„Tys mu vůbec nic neřekl? Nikdy jsi mu neřek, co bylo v tom dopise, co pro něj nechal Brumbál? Já jsem byl u toho! Viděl jsem, jak ho tam Brumbál nechal, Dursley! A vy jste to před ním celou tu dobu tajili?“
„Co přede mnou tajili?“ zeptal se Harry dychtivě.
„PŘESTAŇTE! ZAKAZUJI VÁM TO!“ zaječel strýc Vernon zachvácený hrůzou.
Teta Petunie zděšeně vyjekla.
„Děte se vycpat, voba dva,“ řekl Hagrid. „Harry, ty jseš totiž – čaroděj.“
V chatrči se rozhostilo úplné ticho. Bylo slyšet jen moře a kvílení větru.
„Cože jsem?“ vydechl Harry.
„No přeci čaroděj,“ řekl Hagrid a posadil se zpátky na pohovku, která zasténala a prohnula se ještě víc, „a myslím, že budeš zatraceně dobrej, až se v tom kapku pocvičíš. Když měl někdo takovou mámu a tátu jako ty, co jinýho bys moh bejt? A počítám, že je načase, aby sis ten dopis už konečně přečet.“
Harry natáhl ruku a konečně v ní držel nažloutlou obálku, s adresou napsanou smaragdově zeleným inkoustem: Pan H. Potter, na podlaze, chatrč na útesu, uprostřed moře. Vytáhl z ní dopis a četl:
 
ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH
 
Ředitel: Albus Brumbál
(nositel Merlinova řádu první třídy, Veliký čar., Nejvyšší divotvorce, Nejhlavnější hlavoun, Mezinárodní sdružení kouzelníků)
 
Vážený pane Pottere,

s potěšením Vám oznamujeme,
že ve Škole čar a kouzel
v Bradavicích počítáme se
studijním místem pro Vás.

V příloze Vám zasíláme
seznam všech potřebných
knih a vybavení.

Školní rok začíná 1. září.
Očekáváme Vaši sovu nejpozději
31. července.

Se srdečným pozdravem

Minerva McGonagallová
zástupkyně ředitele
 
V Harryho hlavě vybuchlo otázek jako při ohňostroji, a nemohl se rozhodnout, kterou má vyslovit nejdřív. Za pár okamžiků přece jen vykoktal: „Co to znamená, že čekají mou sovu?“
„U všech strašidel, teď jsi mi něco připomněl!“ plácl se Hagrid do čela tak mocně, že by to porazilo tažného koně, a z další kapsy kabátu vytáhl sovu – opravdovou živou sovu, která vypadala dost pocuchaně a taky dlouhý brk a ruličku pergamenu. S vyplazeným jazykem naškrábal vzkaz, který si Harry přečetl vzhůru nohama:
 
Vážený pane Brumbále,
Dal jsem Harrymu ten dopis. Zejtra s ním pojedu nakoupit co potřebuje. Počasí je strašný. Doufám, že se máte dobře.
Hagrid
 
Potom vzkaz stočil, předal ho sově, která ho stiskla v zobáku, došel ke dveřím a vyhodil sovu do bouřky venku. Pak se vrátil a posadil se, jako by to bylo stejně normální jako povídat si s někým po telefonu.
Harry si uvědomil, že stojí s pusou dokořán a honem ji zavřel.
„Kde sem to přestal?“ zeptal se Hagrid, ale v tu chvíli se vynořil ze tmy strýc Vernon; ještě pořád byl popelavě bledý, ale vypadal rozlíceně.
„Harry nikam nepojede,“ prohlásil.
Hagrid jen zamručel.
„To bych rád viděl, jak mu v tom nějakej zatracenej mudla jako ty zabrání,“ řekl.
„Jak jste to říkal?“ zajímal se Harry.
„Mudla,“ vysvětlil Hagrid, „tak mezi náma říkáme lidem, co neuměj žádný čáry a kouzla. A tys měl tu smůlu, žes vyrůstal v rodině těch nejhorších mudlů, jaký jsem kdy v životě viděl.“
„Když jsme ho vzali k sobě, zařekli jsme se, že s těmi nesmysly skoncujeme,“ řekl strýc Vernon, „že to z něj dostaneme! Čaroděj, to tak zrovna!“
„Vy jste to věděli?“ zeptal se Harry. „Vy jste věděli, že jsem čaroděj?“
„Věděli!“ vypískla teta Petunie znenadání. „Věděli! Samozřejmě jsme to věděli! A jak bys nebyl, když ta moje zatrápená sestra byla zrovna taková? Ta dostala úplně stejný dopis, zmizela do té – do té školy – a jezdila domů jen na prázdniny, s kapsami plnými žabích pulců, a z čajových šálků dělala myši. Já jediná pochopila, jak to s ní doopravdy je – že není normální! Ale ne, moje matka i otec pořád jen Lily tohle a Lily tamto, byli pyšní, že mají v rodině čarodějku!“
Zarazila se jen na tak dlouho, aby se zhluboka nadechla, a pak soptila dál, jako kdyby to všecko toužila vykřičet už kolik let.
„Potom se seznámila s tím Potterem, a když vyšli školu, vzali se a měli spolu tebe, a já jsem samozřejmě věděla, že budeš taky takový, stejně divný, stejně – stejně nenormální, a potom, když laskavě dovolíš, se dala vyhodit do povětří a tys nám zůstal na krku!“
Harry zbledl jako stěna. Jen co znovu našel řeč, prohlásil: „Vyhodit do povětří? Ale říkali jste mi, že zahynuli při autohavárii!“
„AUTOHAVÁRII!“ zaburácel Hagrid a vyskočil tak rozzuřeně, že se Dursleyovi spěšně vrhli do kouta. „Copak by se Lily a James Potterovi mohli zabít při nějaký autohavárii? Taková urážka! Taková vostuda! Harry Potter nezná svůj vlastní příběh, a přitom každý děcko v našem světě zná jeho méno!“
„Ale proč? Co se stalo?“ naléhal Harry.
To už vztek z Hagridova obličeje vyprchal. Najednou vypadal ustaraně.
„Tak s tímdle sem vážně nepočítal,“ pronesl tlumeným, nejistým hlasem. „Když mně Brumbál říkal, že s tím můžou bejt starosti, když tě budu chtět vodvízt, neměl sem tušení, co všecko nevíš. Totiž, Harry, nevím, esli zrovna já sem ta správná vosoba – ale někdo ti to říct musí – nemůžeš přeci ject do Bradavic a nevědět vůbec nic!“
Loupl po Dursleyových zlobným pohledem.
„Asi udělám nejlíp, když ti povím všecko, co můžu – chápej, že všecko ti říct nemůžu, poněvač je to veliký tajemství, aspoň něco z toho –“
Posadil se, chvíli upřeně zíral do ohně a pak řekl: „Všecko to myslím začíná – někým, kdo se menoval – ale nechce se mně věřit, že neznáš jeho méno, když ho v našem světě každej zná –“
„Kdo to byl?“
„No – pokud to méno nemusím vyslovit, radši se tomu vyhnu. Jako všechny.“
„Ale proč?“
„U všech hejkalů, Harry, lidi maj eště pořád strach. Krucinál, todle je těžký. To byl totiž čaroděj, kterej... Dal se na špatnou cestu. Byl tak zlej, jak jen to vůbec jde. A horší. Eště horší než horší. Menoval se...“
Hagrid polkl naprázdno, ale nedostal ze sebe slovo.
„Nechcete to radši napsat?“ navrhl Harry.
„To ne... já nevím, jak se to píše. Ať je teda po tvým – Voldemort,“ a Hagrid se zachvěl. „Nechtěj po mně, abych to vopakoval. Ať to bylo jak chtělo, před takovejma dvaceti rokama tendleten – ten zlej čarodějník začal na svou stranu přetahovat další. A taky že je sehnal – některý se báli, některejm prostě šlo aspoň vo kousíček jeho moci, poněvač vopravdu měl čím dál větší moc, to von jo. Byly to zlý časy, Harry. Člověk nevěděl, komu může věřit, a nevodvážil se přátelit s neznámejma kouzelníkama nebo čarodějkama. Děly se hrozný věci. Nic před ním nevobstálo. Samozřejmě, některý se mu postavili – jenže von je zabil, a strašlivě. Jedno z posledních bezpečnejch míst byly Bradavice. Myslím, že Brumbál byl jedinej, koho se tendleten Ty–víš–kdo bál. Neměl vodvahu zaútočit na školu, aspoň tenkrát eště ne.
Tvoje maminka byla ta nejlepší čarodějka a tvůj táta nejlepší kouzelník, jaký jsem znal. Ve svý době přední žák a žákyně v Bradavicích! Do dneška je záhada, proč se Ty–víš–kdo nikdy nepokusil dostat je na svou stranu... nejspíš věděl, že maj příliš blízko k Brumbálovi, než aby byli vochotný zadat si s mocnostma zla.
Možná si myslel, že je dokáže přesvědčit... možná je prostě jen chtěl mít z cesty. Všecko, co víme, je, že před deseti rokama se večer před Všema svatejma objevil ve vsi, kde jste tenkrát bydleli. Tobě byl právě rok. Přišel k vám domů a – a –“
Hagrid najednou vytáhl velice špinavý, usmolený kapesník a vysmrkal se jako lodní siréna.
„Promiň,“ omlouval se. „Ale když je to tak smutný – já tvoji maminku i tvýho tátu znal, a příjemnější lidi bys nenašel – ale...
Ty–víš–kdo je zabil. A potom – a to je ta vopravdová záhada – se pokoušel zabít i tebe. Nejspíš chtěl vodvíst čistou práci, nebo mu prostě už dělalo dobře, když moh někoho zabít. Jenže to nedokázal. Tys nikdy nepřemejšlel, vodkud máš to znamení na čele? To ne že by ses jen tak pořezal. Takový znamení ti zůstane, když na tebe šáhne nějaký mocný, zlý kouzlo – dokázalo zabít tvou maminku a tátu a zničilo váš dům – ale s tebou nic nezmohlo, a právě proto jseš slavnej, Harry. Nikdo nezůstal naživu, když von se rozhod ho zabít, nikdo kromě tebe, a zabil kolik nejlepších čarodějek a kouzelníků, který tehdá žili McKinnonovy, Boneovy, Prewettovy – a tys byl eště malý dítě, ale zůstals naživu.“
V Harryho mysli se dělo něco velice bolestného. Tak se Hagridovo vyprávění přiblížilo ke konci, zahlédl znovu oslepující záblesk zeleného světla, jasněji, než si ho připomněl kdy předtím – ale poprvé v životě se mu vybavilo i něco jiného: pronikavý, chladný a krutý smích.
Hagrid na chlapce smutně zíral.
„Z toho zničenýho domu jsem tě vynes já sám, na Brumbálův příkaz. A vodvez jsem tě k těmdle tady...“
„To všecko je jen snůška starých žvástů,“ ozval se strýc Vernon. Harry nadskočil; málem zapomněl, že Dursleyovi jsou v místnosti také. Vypadalo to, že se strýci Vernonovi zase vrátila odvaha; nasupeně hleděl na Hagrida, pěsti zaťaté.
„A teď si poslechni mě, chlapče,“ zavrčel. „Uznávám, že v sobě máš něco podivného, nejspíš to ale není nic, co by pořádný výprask nedokázal spravit a pokud jde o to všecko, co ti tady Hagrid napovídal o tvých rodičích, byli to podivíni, o tom není sporu, a podle mě je bez nich na světě líp – sami si o to koledovali, když se zapletli s tím spolkem čárů márů já jsem tušil, že to s nimi tak dopadne, vždycky jsem věděl, že špatně skončí –“
V tu chvíli však Hagrid vyskočil z pohovky a odněkud z kabátu vytáhl polámaný růžový deštník. Namířil jím na strýce Vernona jako mečem a řekl: „Já tě varuju, Dursley – varuju tě – eště slovo a...“
Při pomyšlení, že by ho nějaký vousatý obr probodl špičkou deštníku, strýce Vernona odvaha znovu opustila; přitiskl se ke stěně, jak to jen šlo, a už ani necekl.
„Tak to je lepší,“ pochválil ho Hagrid; ztěžka oddechoval a posadil se znovu na pohovku, která se tentokrát prohnula až k podlaze.
Harry se však ještě chtěl zeptat na spoustu věcí.
„Ale co se stalo s Vol... promiňte, samozřejmě chci říct Vy–víte–s–kým?“
„Todle je moc dobrá votázka, Harry. Ztratil se. Zmizel. Právě v tu noc, kdy se tě pokusil zabít. Vo to jseš eště slavnější. To je ta největší záhada... byl pořád mocnější a mocnější – proč teda zmizel?
Některý říkaj, že umřel. Podle mě jsou to žvásty. Nevím, esli byl eště natolik lidskej, aby moh umřít. Jiný zas říkaj, že je pořád někde tady a čeká na svou chvíli, ale já tomu nevěřím. Ti, co byli na jeho straně, se vrátili zpátky k nám. Některý jako by se probudili z tranzu. Neumím si představit, že by to dokázali, kdyby se měl vrátit.
Většina z nás si myslí, že je eště pořád někde tady, ale že ztratil všechnu sílu. Je tak slabej, že nemůže dál. Poněvač ho přemohlo něco v tobě, Harry. Ten večer se stalo něco, s čím nepočítal – nevím, co to bylo, a neví to nikdo – ale něco v tobě ho připravilo o všechnu sílu.“
Hagrid se zadíval na Harryho a oči mu zářily láskou a úctou; ale Harry, místo aby ho to potěšilo a naplnilo hrdostí, si byl jist, že jde o nějaký strašlivý omyl. On a čaroděj? Jak by to mohla být pravda? Celé ty roky ho Dudley věčně jen mlátil a teta Petunie i strýc Vernon mu dělali ze života peklo; kdyby uměl doopravdy čarovat, proč je neproměnil v ropuchy pokaždé, když ho chtěli zamknout v přístěnku? A pokud kdysi porazil největšího černokněžníka na světě, jak to, že si do něj Dudley mohl celá ta léta každou chvíli kopnout jako do fotbalového míče?
„Hagride,“ řekl rozvážně, „řekl bych, že jste se museli zmýlit. Nemyslím, že bych mohl být čaroděj.“
K jeho překvapení se Hagrid uchechtl.
„Takže ty nejseš čaroděj, říkáš? A nikdy jsi nedokázal udělat něco divnýho, když jsi měl strach nebo vztek?“
Harry se zahleděl do ohně. Když o tom teď uvažoval... Všecky ty podivné věci, které vždycky tak rozčílily jeho tetu a strýce, se staly, když byl rozrušený nebo měl vztek... Tenkrát, když ho honila Dudleyho banda, se nějak naráz ocitl tam, kde na něj nemohli... Když se děsil, že ráno půjde do školy tak směšně okudlaný, dokázal, že mu vlasy přes noc narostly... A když ho Dudley naposledy uhodil, nepomstil se mu snad, aniž si to vůbec uvědomil? Copak na něj nepoštval toho hroznýše?
Znovu se zadíval na Hagrida, usmál se a všiml si, jak samou radostí září.
„Tak vidíš,“ řekl. „Aby Harry Potter nebyl čaroděj – jen počkej, v Bradavicích budeš dovopravdy slavnej!“
Strýc Vernon se však nehodlal vzdát bez boje.
„Copak jsem vám neřekl, že nepojede nikam?“ zasyčel. „Půjde na stonewallskou měšťanku a ještě bude rád. Já jsem ty dopisy četl, vždyť má s sebou mít samé nesmysly – knihy zaklínadel a hůlky a –“
„Esli chce jít, nějakej zatracenej mudla jako ty mu v tom nezabrání,“ zavrčel Hagrid. „Chtít, aby syn Lily a Jamese Potterovejch nejel do Bradavic! Copak ses zbláznil, Dursley? Jeho méno maj zapsaný vod toho dne, kdy se narodil. Bude chodit do tý nejlepší školy čar a kouzel na světě. Po sedmi letech v Bradavicích nepozná ani sám sebe. Pro změnu teď bude s takovejma klukama a holkama jako je sám, a bude mít toho nejlepšího ředitele, kterej v Bradavicích kdy byl, Albuse Brum...“
„NEBUDU PLATIT ZA TO, ABY HO NĚJAKÝ POTRHLÝ STARÝ BLÁZEN UČIL TY SVOJE ČÁRY MÁRY!“ vřeštěl strýc Vernon.
To už ale opravdu zašel příliš daleko. Hagrid uchopil svůj deštník a zatočil jím nad hlavou. „NIKDY –“ zahřměl, „NIKDY PŘEDE MNOU NEURÁŽEJ ALBUSE BRUMBÁLA!“
Deštník v jeho ruce zasvištěl vzduchem a zamířil na Dudleyho – následoval záblesk fialového světla, zvuk, jako když praskne žabka, a pronikavé vykviknutí; pak už Dudley poskakoval na místě, oběma rukama si tiskl tučný zadek a skučel bolestí. Když se k nim obrátil zády, Harry uviděl, že bratránkovi dírou v kalhotách čouhá zakroucený prasečí ocásek.
Strýc Vernon zařval jako tur. Odtáhl tetu Petunii a Dudleyho do druhé místnosti, vrhl na Hagrida ještě poslední zděšený pohled a pak za sebou honem přibouchl dveře.
Hagrid se podíval na svůj deštník a poškrábal se na bradě.
„Proč já se jenom rozčílil,“ řekl smutně, „stejně se mně to nepovedlo. Chtěl sem ho proměnit v prase, jenže myslím, že už byl praseti tolik podobnej, že tak jako tak mnoho nezbejvalo.“
Úkosem pohlédl na Harryho zpod svého hustého obočí.
„Byl bych rád, kdybys vo tomdle v Bradavicích nemluvil, „ řekl. „Vono přísně vzato, ehm – já totiž žádný kouzla dělat nesmím. Moh jsem jich pár udělat, abych se k tobě dostal a dal ti ty dopisy a to vostatní – to byl jeden z důvodů, proč jsem vo tudle cestu stál –“
„Proč nesmíte dělat kouzla?“ zeptal se Harry.
„Totiž – já do bradavický školy chodil taky, ale ehm – abych řek pravdu, vyloučili mě. Zlomili mně hůku vejpůl a to všecko. Ale Brumbál mě tam stejně nechal jako hajnýho. Je to úžasnej člověk, Harry.“
„Ale proč vás vyloučili?“
„Už je moc hodin a zejtra nás čeká spousta práce,“ řekl Hagrid nahlas. „Musíme do města, sehnat ti ty knížky a všechno vostatní.“
Svlékl si svůj těžký černý kabát a hodil ho Harrymu.
„Můžeš se s ním přikrejt,“ řekl. „A kdyby se snad trochu hejbal, nevšímej si toho – myslím, že v jedný kapse mám eště párek plchů.“

Poslední komentáře
06.10.2016 14:57:05: www.dedra-katalogy.cz Dedra aktuální katalog, slevy, registrace dedra Po registraci slevy až 23%, ne...
21.12.2014 18:02:02: www.oricosmetics.cz www.oriflame.cz www.ori-cosmetics.cz www.oriflame.cz www.krasa365.cz www.orifl...